Začíná jít do tuhýho

...a to ve všech ohledech. Začala nám regulérní zima. A taky se mi to příšerně krátí - za čtyři týdny už budu doma. Možná už i částečně vybalená. Nepředstavitelná představa. Takže se začínám zmítat v trischizofrenních křečích, co všecko ještě MUSÍM, co všecko ještě CHCI a co mi naproti tomu velí moje teplomilné domácké podvědomé ID, které by ze všeho nejradši sedělo u počítače, koukalo na Dextera a chlemtalo čaj a cider.

Nechce se vám číst celý článek? Koukněte aspoň na fotky!

• FINSKO 25 - Zimní Halinen

Takže je fakt veselo.

Zima začala už minulý týden, ale tenhle týden potvrzuje, že to fakt myslí vážně. Venku leží asi dvacet centimetrů a pomalu připadává, celý den je pod nulou a je tam fakt KLEMRA. Pokaždé, když se podívám na teploměr, nemůžu uvěřit tomu, že je pořád JEN nějakech pět pod. Cejtím se tak na deset. To dělá ta vlhkost od moře. Pevně doufám, že až teplota spadne ještě níž, tak zmrzne i ta vlezlá vhlkost a bude trošku snesitelněji.

Dokonce i Finové (dospělí) už nosí čepice. Takže zima začala. Zahraničáci nosej čepice, šály, rukavice a kapuce a z oblečení jim kouká jenom škvírka očí, maximálně nos. Kam se hrabou muslimský závoje.

Se zahraničníma kamarádama filozofujeme, jak sakra bude za čtrnáct dní (o Laponsku radši ani nemluvíme), když už teď je taková klemra. A co budeme nosit. A proč nás sakra Finové konejšili, ať se zimy nebojíme, že budeme rádi, když napadne troška sněhu před Vánoci, abychom ho vůbec viděli... Je půlka listopadu a tady je, jako u nás v lednu. Uáááááááááááá.

Poprvé mi přišlo na mysl, že je možná dobře, že už tu v tom lednu nebudu.

Maje ovšem na paměti výlet do Laponska příští týden, stále si hrdinně dokazuju, že ještě TAK STRAŠNÁ zima není a pořád ještě nosím podzimní finskou bundu a středně teplý rukavice, šálu a čepici. Bylo by samozřejmě pohodlnější nemít na sobě tři vrstvy, ale jedno tričko a superzimní bundu... ale to bych pak už neměla žádnou záchranu na dny, kdy bude ještě hůř. A vždycky je potřeba mít nějakou spásnou možnost. A až vytáhnu superzimní bundu, bude mi už zbývat jenom secondhand.

Jinak ale je finská zima krásná. Sníh opravdu všecko projasňuje a i když nám teď sluníčko zapadá tak ve čtyři, je relativně jasno ještě do těch pěti a teď i dýl. Sníh budiž veleben. Předevčírem jsem si vyrazila na procházku s foťákem po okolí, kde jsem ještě nebyla. Nádhera - ty zdejší zapadané lesy a skály vypadají se sněžnou čepicí fakt kouzelně...

Finská zima ovšem umí být i krutá. Obecně platí, že se venku dá být... pokud nefouká vítr. Včera foukal. Šla jsem ze zastávky do obchodu a z obchodu na zastávku... a během té chvíle jsem ve svých očích klesla kamsi na úroveň primitivních živočichů. V náporech větru jsem se vzmohla jen na zoufalé vydávání polozvířecích zvuků. Skoro slepá jsem se prodírala větrem a teklo mi ze všech tělních otvorů, které čelily té zimě nekryté. Teklo mi z nosu, z očí... a když jsem občas sebrala zbytky lidskosti a chtěla si zanadávat a otevřela pusu, začalo mi téct i z té. Připadala jsem si opravdu jako kultivovanej člověk v kultivovaný zemi.

Mimochodem, dostali jste někdy obrovskou ledovou sněhovou vločkou, hnanou větrem, přímo do otevřeného oka?

Je to zážitek. Na moment váháte, jestli vám oko někdo vypíchl, vymrazil, strčil do vody nebo jenom oslepil ledovou černou klapkou. Nádhera. Finský vločky jsou patrně nějak inteligentní, protože doma se mi tohle ještě nestalo (rozhodně ne pětkrát během deseti minut). A to mám brýle. Nechápu, jak tu může někdo existovat bez nich.

Tím se ale nenechte mást - vánice tu obvykle netrvají dlouho a jak přejdou, dá se zase žít. Cílem výše uvedeného odstavce je především dokázat bratru a tátovi, že zdejší zima je fakt malinko vyšší level než ta česká... a že jet sem bez termoprádla a šusťákovejch kalhot je sebevražda, pokud teda nechcete celou dobu sedět zavření v teple. :o)

Zima a vánoční nálada, která se pomalu šíří městy, na mě má otupující účinky. Nechce se mi učit ani tvořit. Chce se mi být v teple, pít čaj, tlachat s kamarády, těšit se na Vánoce u krbu a vymýšlet, co proboha komu letos dám.

Mimochodem, konečně začínám žít jako člověk sociální. Konečně začínáme nacházet dlouhou a společnou řeč se spolubydlícími, s nimiž se konverzace dlouho omezovala na Hello, how are you? Začínáme si na poslední chvíli rozumět.

Možná je to mou angličtinou, která v poslední době udělala nečekaně velký pokrok. Ono na tom pravidle tří měsíců fakt něco bude. Pravidlo tří měsíců říká, že pokud se chcete fakt rozumluvit v cizí řeči, nemá cenu jezdit ven na dobu kratší, než jsou tři měsíce. Jo, pomůže vám to, spoustu se toho naučíte... ale jakýsi pocit ostychu nebo studu za spatlanou řeč se vytratí po až přibližně po těch třech měsících.

Najednou nějak nepřemýšlím, co kdy říct, neodhodlávám se... a prostě to řeknu, ono to jde. Taky mnohem líp rozumím. Už si nepamatuju, kdy jsem se naposled koho musela zeptat "what", protože jsem mu napoprvé nerozuměla. A včera jsme si volaly s Franzi a já jí rozuměla! A telefonáty byly odjakživa moje noční můra - telefon zkresluje výslovnost a nevidíte druhému na pusu.

Najednou zjišťuju, že když koukám na Dextera, nepotřebuju se většinu času dívat do titulků.

Prostě jo, mělo to efekt.

Efekt angličtinového pokroku se ale bohužel zatím nedostavil ve věci odborné četby. Stále se potýkám s Damoklovým mečem zkoušky z teorie symbolů, jehož žíně pomalu povoluje a já proti němu zatím nevynalezla dostatečný štít. Jsem zaseklá na začátku první ze čtyř knížek - z čehož dvě nejsou v naší univerzitní knihovně, jak jsem včera zjistila :o/ Nejspíš budu muset vyrazit na Yliopisto, druhou ze zdejších vysokých škol, tu finskou.

Utěšuje mě jen fakt, že odborné sémiotické literatuře bych nejspíš moc nerozuměla ani česky.

Má to demoralizující vliv - když mi něco nejde, o to víc na to kašlu. Místo toho si radostně vypisuju švédštinu, snažím se řádek po řádku louskat švédskou knížku, kterou jsem si přivezla místo suvenýru ze Stockholmu, píšu blog a popisuju fotky. Nebo lítám po venku a hledám keše, které odolaly zimě - ve Stockholmu jsem překonala hranici 600 nálezů, což mě opět řádně nabudilo a namotivovalo. A napadla mě hříšná a nereálná myšlenka, že by bylo úžasný odjíždět se 700. Chce to pár dní na dobrých místech - udělat za odpoledne nějakých patnáct tady fakt není problém. Ale obávám se, že tolik vhodnejch dní se fakt nenajde.

Děsí mě představa, že poslední týdny v týhle nádherný zemi mezi skvělejma lidma, který konečně začínám náležitě oceňovat a užívat si jejich přítomnost, strávím zabořená nosem v neskonale nudné a nepochopitelné sémiotické literatuře.

Čím dál víc si rvu vlasy z hlavy, že jsem se nechala ukecat a nezapsala si místo toho finštinu. Bylo by to zajímavější, lehčí (první půlrok nového jazyka je vždycky lehký, než se v něm začnete ztrácet a ztratíte první iluze, jak je to lehký) a hlavně by se dělalo průběžně, ne naráz ke konci.

Jenže NE, oni nám tvrdili, jak je švédština i finština šíleně těžká a že dvě řeči najednou zvládnout nelze. Kamarád ze Slovenska to zvládá levou zadní. A já švédštinu dělám víc, než bych musela, a mám ji jako relaxaci.

Finština by prostě NEMOHLA být horší, než tahle zatracená čtecí věc. Tedy ta sémiotika. U nás na bytě se pro ni vžilo trefné označení "ta hrozná čtecí věc" - the terrible reading thing. Spolubydlící mě náležitě litujou (uuuuch, no, I also hate enhglish reading!), podporujou (yes, start with Swedish, then it will be easier to do the hard reading!) ... a hluboce chápou, když každé ráno znovu vylízám s tím, že DNESKA už fakt číst budu a další den přiznám, že jsem zase neudělala skoro nic :o)

Ale ono to nějak dopadne. Třeba bude paní opravdu shovívavá, jak se na začátečnický kurs sluší a patří, a já tím nějak prolezu s oprášením základních znalostí z kurzu sémiotiky na FSV. Uvidíme, uvidíme.

Je půl páté, pěkně jsem se rozepsala, probudila si hlavu... ...a teď se hlavně nepustit do dopsání blogu o Stockholmu.
Jde se na švédštinu a pak číst.

Ale nebojte, o ten Stockholm vás nepřipravím. Bude. Snad i brzy.

Tak (ne, TAK se neříká, přece si nebudu sama sobě děkovat) hejdå från Åbo,

ahoj ze zasněženého Turku!