Stockholm nadivoko, díl II.

Minule jsem skončila u vytržení z dotazu, zda jsem z Jermeny. Nadešel čas se z okouzlení roztomilou švédštinou probrat a dopovídat zbytek dne - zbývá toho ještě dost a dost.

(Předcházející část - Stockholm nadivoko, díl I.)

Překulilo se tedy poledne a já, jsa na nohou prakticky od pěti ráno, z čehož od sedmi docela intenzivně lítaje po studeným a mokrým městě, jsem začínala cítit únavu. A taky volání divočiny. Problém tkvěl v tom, že jsem neměla ani švédskou korunu - všecko jsem vsadila na jednu kartu, totiž na tu platební. Naznala jsem, že si měnit nebudu a že když se dá cokoli (kromě drobných na autobus a na záchod) zaplatit kartou ve Finsku, tak to tak musí být i ve Švédsku. Naštěstí bylo. Jen jsem si musela odpustit to svezení kateřinským výtahem.

Únava a zima se čile vzmáhaly a já naznala, že by bylo fajn zapadnout někam na kafe, ohřát se, usušit a tak vůbec se zkulturnit a nabrat sil. Jako takový pěkný cíl jsem si dala kostel svaté Kláry, který na mapě vypadal strategicky, znělo to hezky a tak vůbec mě to lákalo. Určitě se v okolí nějaká pěkná kavárna najde.

Ale než si zasloužím odměnu, musí se vyřešit pár existenčních otázek. V kolik večer odjíždí ten trajekt zpět do Turku? Platí čas 20:10 na jízdence ve finském čase, ve kterém mi lístek prodali, nebo ve švédském? Na hodinkách jsem stále měla čas finský a nebyla jsem si už jistá vůbec ničím. Naštěstí jsem narazila na turistické centrum, kde mi bylo najíto, že můj trajekt jede v těch 20:10 švédského času a že abych tam nemusela šmaťhat pěšky, dá se jet z centra autobusem. Takže ještě šup na autobusové nádraží, koupit tam lístek na autobus a zjistit, odkud pojede.

Na autobusovém nádraží jsem potkala malé knihkupectvíčko, tak jsem zvědavě nakoukla. A vzpomněla jsem si na oslavný blog jednoho známého, který pro změnu erasmačil v Upssale, učil se taktéž začátečnicky švédsky a jednu knížku ukrutně chválil, jak ji zvládne i začátečník. Námět působil velezajímavě - hlavní hrdinkou je osmnáctiletá holka, jíž při letecké katastrofě zemře celá rodina a ona si řekne, že chce za nimi. A tak sebere veškeré rodinné jmění a začne žít po letištích a v oblacích, čekaje, až s ní něco spadne k zemi. A prý to je geniální, vtipné, ale taky těžce k zamyšlení o smyslu života.

Moc mě to zaujalo. A tak jsem si řekla, že je lepší si přivézt ze Švédska jako suvenýr švédskou knížku, která mi pomůže se švédštinou, abych se tam mohla vrátit. Kdežto soška soba vám pomůže tak leda k tomu, abyste měli z čeho utírat prach. A i kdyby se knížka náhodou ukázala nepřekonatelným problémem, tak se z ní ten prach bude utírat nesrovnatelně líp.

Jenže v knihkupectvíčku tuhle knížku neměli. Semínko odhodlání ale bylo zaseto a já se k němu vrátila po dohledání posledních keší tohoto dne - včetně poslední, sedmnácté u vytyčeného kostela Svaté Kláry, u něhož skutečně byla kavárnocukrárna! Ale teď ještě ne, teď se konal hon na knížku.

Překročila jsem dalších pár mostů a z historického centra jsem se dostala do centra pracovního a obchodního. Narazila jsem na úžasně rušnou nákupní třídu, která zcela okatě slibovala ukojení všech tužeb (a tedy i mé touhy po Loeově Gör vad du vill alias Dělej, co chceš). Optimisticky jsem vyšlápla a nic si nedělala z toho, že kolem jsou hadry, hadry a zase hadry (a když se hodně povedlo, tak boty). Časem se semtam objevila i nějaká restaurace.

Začínala mě popadat deprese. To tu nemají knihkupectví? Nakonec jsem objevila dva antikvariáty. Jenže ani v jednom Loea neměli, knížka je to totiž celkem nová. Jen v jednom se mi dostalo respektuplného pohledu, když jsem hrdě prohlásila, že chci tuhle knížku, co se švédsky jmenuje takhle. Ale k mání nebyla.

Otráveně a unaveně jsem se obrátila zpět do centra bez vysněné švédské památky. Dokoulela jsem se zpátky na nádraží a nahodila pokusně směr k další keši - vyrovnat rekord 17 v jednom dni je hezký, ale překonat rekord a mít těch 18 by bylo ještě hezčí.

Jen jsem poslechla šipku, došla jsem na náměstí s divadlem... a obrovským knihkupectvím. Loea MĚLI. Takže jsem šťastně zaplatila paperbackové vydání a s růžovou knížečkou s klikyhákem a letadýlkem, řítícím se po čumáku k zemi, jsem knihkupectví spokojeně opustila. Mise splněna.

Začínalo se šeřit a byla zima. Jenže do odjezdu autobusu skoro ještě tři hodiny. I nabrala jsem směr ty keše. Jenže šero, plno lidí a úzké uličky s blbým signálem nejsou dobrá kombinace. Zkusila jsem tři, aby se neřeklo, a vzdala jsem to. Sedmnáct je koneckonců taky super.

Zapadla jsem na autobusové nádraží, napsala pohlednici domů, sepsala pár vět na svoje pohlednice a odebrala se do té vysněné kavárnocukrárny.

Strávila jsem tam příjemnou rozehřívací a vůbec zušlechťovací hodinku, pomalu popíjela kafe a uďubávala lesnoplodovej dortík, poslouchala jsem roztomilou švédštinu a s radostí jsem zaznamenala, že vytrvale pištící švédské dítě u nedalekého stolku se jmenuje Kicki (jako holka z příběhu v naší učebnici!!!) a snažila jsem se louskat novou knížku. Bez slovníku to moc nešlo, ale věty nejsou složité, takže to půjde. Jo!

Neustále mi hlavou vrtalo zásadní dilema, totiž kolik je hodin. Po unaveném a dlouhém dni jsem si přestávala být jistá, jeslti jsem si ty hodinky a mobily náhodou ráno přece jen nepřeřídila na švédskej čas. A vědět, jestli je pět nebo šest, je docela existenční záležitost, když vám autobus jede v půl sedmé.

Chvíli jsem taktizovala a přemýšlela

a když se od vedlejšího stolečku zvedl starší pár, odhodlaně jsem oslovila pána (naprosto záměrně, pánové mluvívají pomaleji, natožpak ti starší) se sofistikovaným dotazem "promiňte, mohl byste mi říct, kolik je hodin?"

Pán mi sdělil, že je pět minut po páté, teda vlastně ne, počkejte, už šest minut po páté. Mě samozřejmě zajímala ta pátá. Pěkně jsem poděkovala a ego se mi vzneslo kamsi do nadoblačných výšin z hrdosti nad mou historicky první, právě úspěšně provedenou celošvédskou konverzací.

A pak už byl čas se se švédskou metropolí rozloučit. Sebrala jsem bágl se spacákem (neuvěřitelný, jak za ten den příšerně ztěžkl), zabalila cennou knížku do igelitu a vyrazila. Čtvrt hodinky na autobusák, půl hodinky v buse, v sedm v přístavu.

Fronty a zmatek na odbavení, fronty a zmatek a nekonečný čekání před nástupem na loď (v Turku to šlo mnohem rychleji a hladčeji, v tomhle ohledu Finové vedou)... a pak konečně neuvěřitelná úleva, když nás tam pustili. Celej den na nohou po nepříliš kvalitním trajektovém spánku už mi kradl poslední síly. Plácla jsem se opět do oblíbeného koutku (tentokrát bez automatů!) a silou vůle do sebe začala cpát čokoládu, šunku, šumáky a především lít vodu - celej den jsem se ve snaze moc nepít nalívala pouze energeťákama a kafem, což člověka sice probere, ale taky dehydruje. A pak jsem se divila, že jsem unavená.

Po provizorní večeři jsem padla a usnula. Snad v devět. Kolem pobíhaly děti školního věku, rozradostněné, že na výletě nemusí jít tak brzy spát... a já tam chrněla jako zabitá.

Po desáté jsem se probudila a nejhorší krize byla pryč. Z protější strany laviček na mě koukali dva kluci a lámaně anglicky se mě ptali, že mají volnou půlku kabiny a jestli nechci jít spát k nim. Už mě to tak nepřekvapilo. Odvětila jsem, že ne, díky, a znovu jsem zalehla.

Kluci se odebrali a já se probrala. Jeden z nich se za chvíli vrátil a začal jevit snahy o povídání. Švédsky. Čehož se muselo využít. I začala veselá konverzace.

On pomalu a jednoduše švédsky, já ještě pomaleji a ještě jednodušeji švédsky, a když moje dvouměsíční znalosti nestačily, přepla jsem na pomalou a jednoduchou angličtinu, neb hoch anglicky skoro neuměl, jsa z Francie a žijíce pět let ve Stockholmu.

Bylo to poučný a přínosný a bývalo by bylo ještě víc, kdyby hoch nezačal jevit přespříliš intenzivní sbližovací snahy. A nezlobte se na mě, ale s hochem, se kterým se domlouvám sprskem řečí a rukama nohama a kterej se mi především ani za fňák nelíbí, s tím já se sbližovat nebudu. Tak zle na tom zase nejsem.

Dala jsem najevo jasně NE (a velebila se, že jsem se nenechala ukecat na přespání v kabině) a hoch smutně naznal, že už bude muset jít za kamarády na horní palubu. Požádala jsem ho o poslední laskavost a poprosila ho, ať mi na minutku pohlídá věci, než si odskočím.

Když jsem se vrátila, seděly na protější lavičce dvě slečny a hoch čile konverzoval, jsa konečně ve svém francouzském živlu.

Slečny byly z Petrohradu a zááázrak! Uměly anglicky. Takže jsme se daly do řeči a poměrně fajnově zdrbly všecko od života až po studium a turistické cíle v Rusku, Švédsku, Finsku a Česku.

Po chvíli se dostavila i maminka obou slečen. Maminka samozřejmě anglicky neuměla, jen rusky. Zato docela dobře rozuměla česky.

Začal hotovej babylon.

• Rusky s hochem mluvily francouzsky.
  
  
• Já s hochem mluvila švédsky, výjimečně já na něj pomalu anglicky.
  
  
• Já s Ruskama mluvila anglicky.
  
  
• Já na ruskou maminku mluvila pomalu a jednoduše česky.
  
  
• Ona na mě mluvila pomalu a jednoduše rusky.
  
• Ruská maminka a hoch občas prohodili pár slov španělsky.
  
  
• A kdykoli něco drhlo, začaly Rusky překládat z ruštiny nebo francouzštiny do angličtiny a naopak.
  
  

Byl to ten nejpřínosnější jazykovej dýchánek, jakej jsem kdy zažila.

Pak se hoch odebral na tu horní palubu za kamarádama. Jeho místo zaujali dva Švédové původem z Finska, kteří se odkudsi přiřítili s plechovkama piva a konverzaci zahájili nekompromisním "Finnish? Swedish? English?"

Slečny se představily, že jsou z Ruska, a hoši na to reagovali nevěřícným a až znechuceným WHAT? RUSSIA?

Slečny to vzaly sportovně, přistoupily na hru a dodaly "Cože, RUSKO? Co to je, kde to je?"

Rozjela se plodná debata na téma Co to je a kde je Rusko a kdo vymyslí větší nesmysl. "Rusko? Není to ten mikrostát uprostřed Říma," dumal jeden Finošvéd.

"Myslíš Vatikán," napovídal mu kamarád.

"Ale ne, Vatikán je přece ten největší stát na světě, to by se do Říma nevešlo," oponovala jsem.

A tak dále.

Když jsme vyřešili geografické otázky ohledně Ruska, vypadla z Finošvédů nejpalčivější otázka, kterou v souvislosti s tůristy tady na Severu řeší patrně každý domorodec.

"A proč proboha jedete do FINSKA? Vždyť tam nic není!"

"Nejedeme do Finska, my jedeme ze Švédska."

"To je jedno, tam taky nic není. Máte jet někam do nějaké zajímavější země, třeba do..." zamyslel se ukecanější Finošvéd...

"...třeba do Německa." (Podotýkám, že tentokrát už ne Jermeny.)

"Do Německa? A co v Německu?" oponovaly jsme mu.

"Tam je spousta pamětihodností. Třeba náckovský tábory," vynesl trumf Finošvéd.

Konverzaci tím úspěšně korunoval, nechal nás tři v záchvatu smíchu a s kamarádem usoudili, že půjdou něco opět popít. Na moje suverénní loučení "Hejdå" reagovali udiveným pohledem, říkajícím "tos taky mohla říct dřív, mohli jsme si ušetřit práci s angličtinou".

Ještě to tak. Ospalá švédsky s opilejma rodilejma mluvčíma nemluvím.

Vzápětí se znovu zjevila ruská maminka s klíčem a začala s děvčaty řešit, kde je recepce a že jim nejde odemknout kabina. Výsledkem porady bylo, že děvčata musela vyrazit na recepci i s maminkou, aby se to vyřešilo anglicky...

...a já konečně osaměla.

Bylo po půlnoci a na mě znovu pomalu padala únava. Zahrabala jsem se do spacáku, dopsala pohlednicové záznamy... a pak jsem s pocitem dobře prožitého dne i noci usnula.

A spalo se mi krásně, tvrdě a oproti předchozí noci téměř nepřerušovaně.

Nějakej tvrdej prostředek lavičky mi najednou byl totálně šumák.

Vzbudila jsem se u finských břehů a za půl hodinky jsme byli doma. Dobrý ráno, Turku, jsem doma!

Respektive dobrou noc. Těch rušnejch 36 hodin se nedalo oblafnout nějakejma jedenácti hodinama spánku na trajektu. Dojela jsem domů a šťastně jsem zaplula do postele za Poběhlíčkem.

Byl to pernej den a perný dvě noci. Ale nezapomenutelný dny většinou rušný bývaj.

Závěry?

Za prvé: Stockholm je doopravdy nádherný město a píšu si ho na přední místo seznamu, kam se budu chtít jednou vrátit, ideálně na víc dní.

Za druhé: Až budu jednou hodně zoufalá a rozhodnu se provdat do Skandinávie (což si bez nadsázky umím představit, teda možná ne to provdání, ale žití zde), vykašlu se na všecky seznamovací agentury a rychloseznámení a zaplatím si rovnou několik jízd na trajektu Turku - Stockholm.

Levnej chlast v duty-free shopech mezi dvěma zeměma, kde je prakticky prohibice, dokáže zázraky.

A za třetí - úspěch na poli švédštiny mě neskutečně povzbudil. Jag ska studera svenska mycket och jag ska gå till Stockholm igen!

Budu se hodně učit švédsky a pojedu znovu do Stockholmu.

Tak.