Týden doma aneb Cesta tam a zase zpátky

Tak jsem zpátky v Turku. Před týdnem touhle dobou jsem posedávala ve skladištním terminálu a čekala na letadlo do Budapešti. Dočkala jsem se a vydala jsem se na cesty: Budapešť - Brno - Rozsochy. Potom Blažkov, Bystřice, Zdena. Nabalit zimní oblečení, slivovici, jídlo, nahřát se u krbu... a zase zpátky: Brno - Budapešť - Turku. Bylo to fajn a stálo to za to. 

Koho by zajímaly podrobnosti z cest, najde je klasicky na Rajčeti: 

• Turku - Budapešť - Brno - Rozsochy
• Budapešť - Turku 
  

PS: Nejcestovatější pozdrav z cest - Teri v kokpitu A320
aneb Chcete mě? :o)

Jak se říká, líná huba, holý neštěstí - takže jsem se přemohla a při obou letech jsem si ukecala návštěvu v pilotní kabině - samozřejmě až po přistání, bezpečnostní pravidla jsou neoblomná :o/ Cestou zpátky jsem dokonce díky spolucestující Lucce získala i tuhle velecennou fotku. Při pohledu na ni si říkám, jestli by mě nějaké aerolinie nezaměstnaly jako maskota pro štěstí. S tímhle ksichtem bych mohla mít šanci :o) Posadíte mě na sedačku za piloty, přivážete a já se celej let ani nepohnu, nepípnu a jen se budu takhle culit. No řekněte, nebrali byste to? :o)

Jinak, návštěva doma byla přínosná i po dalších stránkách, nejen po té bláznoletadlové a zásobovací.

Třeba:

Zjistila jsem, že jsem šťastnej člověk, protože mám skvělý přátele. Je to nádhernej pocit, když na vás v půl jedné v noci čeká na nástupišti v Brně osm kamarádů (z nichž někteří ráno vstávají do školy), aby vás přišli pozdravit a třeba i na chvilku vás viděli. A dva z těch osmi to s váma vydrží po hospodách až do pěti ráno, kdy vám jede vlak domů, a ještě se vám tahají s kufrem. Mít takový přátele... to je štěstí. No řekněte si sami, kdo z vás to má? :oD

Věku navzdory, stále jsem schopná vydržet 24 hodin beze spánku. Ve vlaku z Budapešti do Brna se mi ani přes sebevětší snahu nepovedlo usnout a série mikrospánků v osobáku z Brna se nepočítá. Přesto jsem přežila, domů dojela a všecko zvládla.

Zvěsti o tom, jak je Budapešť krásný město, jsou asi pravdivé. Při přestupu z letadla na vlak mi zbyly asi dvě hodiny času, takže jsem se zašla projít těsně kolem náměstí. Žasla jsem nad úzkýma uličkama a historicky vypadajícíma budovama (deformace Finskem, kde je historické to, co je starší než 200 let a není to ze dřeva :o) a kousek od nádraží jsem objevila nááádhernou katedrálu. Tak tam se taky někdy musím podívat. Předběžný plán už existuje a doufám, že nedopadne jako ostatní plány, který jsme s Peach Friends taky velkohubě naplánovaly... ale bohužel jen naplánovaly.

Je krásný, když na vás u garáže čeká kočka, na kterou jste se těšili nejvíc z celé rodiny. Teda, ona samozřejmě nečekala na mě, ale na žrádlo, které v tuhle denní dobu dostává... :o) ale stejně to potěšilo. A nejvíc jsem se na ni těšila proto, že s kočkou se nepomuchláte (a ona vás neposlintá) po skypu, kdežto s ostatními členy rodiny si popovídáte a vidíte je - což je nejdůležitější.

Je fajn zajít si překontrolovat keš na známejch hezkejch místech, bez legrace se pokochat pohledem na rodnou hroudu... a u keše se potkat s kolegy hledači.

Je fajn slézt se večer u roztopeného krbu a pososávat finský pivko / cider. A nejlepší je nabízet všem salmiakovou vodku a slaný pendreky a sledovat, jak u toho (skoro) každýmu tuhne úsměv.

Prostě je to fajn otočit se občas doma, i když jinde je vám taky dobře.

Takže už se těším na Vánoce... ale zároveň taky netěším. Když se se mnou před týdnem to růžový letadlo odlepovalo od země, uvědomila jsem si, že to byla malá ochutnávka toho, jak se budu cítit před Vánoci. Většinou si uvědomíte, jak máte něco rádi, až když to opouštíte. A já, když jsem se lepila od finský země, si uvědomila, že tu zemi a to město mám ráda moc. A že teď je to ještě dobrý, protože se za týden vrátím. Ale až budu odlítat příště, už žádnej brzkej návrat nebude.

Ale jak doma naznala mamka, vrátit se tam dá vždycky, když se bude chtít. A já prý jsem vraceč. 

Takže jedeme dál, prázdniny skončily... druhá půlka semestru je tady. Bude kratší než ta první. Co je ale fajn, konečně jsem se nějak rozcestovala a popadlo mě to správný volání dálek. Snad mi vydrží - velkejch úkolů je přede mnou plno.

Ålandy. Stockholm. Helsinky a Tallin. Laponsko. Tampere. Lahti s tátou a bratrem (snad!).

No, těch sedm týdnů bude rušnejch. Ale tak to asi má bejt.