WHAT aneb Jak to jde ve škole

Poslední týden byl především studijní. Čtvrteční zkouška z vizuálního vnímání je za mnou, ale mám pocit, že si ji pro velký úspěch v listopadu zopakuju. S hodně velkým kusem štěstí a shovívavosti prolezu s odřenýma ušima a budu radostí skákat ke stropu...

A aby se nezapomnělo, příděl nových fotek je tady:

• FINSKO 15 - Škola a okolí
• FINSKO 14 - Barvy podzimu
• FINSKO 13 - Skanzen Turku
• FINSKO 12 - Ze života zahraničáka

A to jsem se prosím fakt učila. Přečetla jsem celou tu 350stránkovou bichli, dělala jsem si z ní výpisky a podtrhávala jsem si je pastelkama. A když jsem něčemu nerozuměla, našla jsem si to na netu v češtině a koukala jsem do toho tak dlouho, až jsem to pochopila.

Sice jsem se dostala do onoho kritického stadia, kdy jsem zjistila, že to vlastně v tom mozku všecko funguje hrozně podobně a jak si to teda sakra mám zapamatovat, když to je skoro stejný, ale pořád jsem spolíhala na to, že jsem dělala, co jsem mohla, a že když to byl kurs pro začátečníky, snad to nebude tak hrozný.

Nejvíc optimismu mi dodávaly ukázky toho, co nám vyučující prezentoval jako možnou typickou zkouškovou otázku. Vždycky tam byl obrázek něčeho (obvykle optického klamu) a Vysvětlete, proč se tohle děje. Fajn. Zaměřila jsem se na všechny ty klamné vjemy barev, vzorů, směrů a kdovíčeho ještě a krok po kroku jsem si vysvětlovala, jak to vzniká. Šlo to!

Kromě toho jsem ještě pochopila, proč jsem nikdy nebyla schopná vidět ty trojrozměrné obrázky v časopisech (jako školní dítko jsem z toho měla pocit méněcennosti, protože to každý vždycky viděl, jen já začala samou snahou šilhat a bylo po pokusu) - nejspíš právě proto, že jsem v dětství šilhala. Možná tam někde leží i vysvětlení, proč neustále nakláním hlavu na jednu stranu, ale to už je jen domněnka.

Nebo třeba tohle. Zkuste si experiment na vlastní oči. Pusťte si video a počítejte, kolikrát si hráči v bílém přihráli...

Všimli jste si opice, která se mezi hráči procházela? Ne? Nic si z toho nedělejte, to je normální. Lidské soustředění je děsně záludná věc. Když vám někdo dá konkrétní úkol, na který se musíte soustředit, přehlédnete pak úplně nepřehlédnutelné. Zkoušelo se to mnoha způsoby. Jindy třeba posadili člověka k leteckému simulátoru, pustili mu simulaci přistání v mlze a za úkol mu dali, aby okamžitě ohlásil, když uvidí ranvej. A taky aby přistávání přerušili, když uvidí něco divného. Testovaní vejrali do mlhy, soustředili se na první spatření ranveje... a nevšimli si letadla, které se blížilo na přistání z jiného směru. Průšvih byl v tom, že mezi testovanými byli i profesionální piloti od aerolinek. Prý to jimi docela otřáslo a někteří začali pochybovat, zda mají za kniplem co dělat.

Tohle všecko by bylo fajn, tohle všecko dává smysl a uměla bych to jakštakš vysvětlit. Na tohle se měl vyučující ve zkoušce zeptat!

Jenže on ne.

On tam dal otázky typu Popište tu a tu cestičku v mozku (o které se na přednášce zmínil tak, že řekl, že existuje) na půl strany textu). Vysvětlete, jak vypadá místnost pod jednobarevným osvětlením té a té frekvence a proč.

Klam tam byl jenom jeden jediný ubohý. A to už mě zákeřnost otázek tak zmátla, že jsem ho popsala dost nepřesně.

Ale aby to nevypadalo tak tragicky; u všech otázek jsem aspoň NĚCO věděla. A když já vím aspoň NĚCO, dokážu o tom plácat libovolně dlouho, takže jsem všude zaplnila požadovaný prostor na odpověď. Takže to aspoň vypadá, že vím něco málo a že tam ta snaha byla. Nechť se Lauri slituje a zkouška je mi dána.

 

Ve čtvrtek jsem tedy absolvovala tuhle trudnou zkušenost, vrátila jsem se domů... a místo zaslouženého flákání jsem lehla do švédštiny. V pátek jsme měli první část půlsemestrálního testu. Moje jazykové sebevědomí je samozřejmě nesrovnatelné se sebevědomím biologickým, jenže pocit ostudy z obrazové zkoušky mi mírně pošramotil studijní sebevědomí obecně. Takže nepodcenit. Navíc mi v mozku blikala i varovná zkušenost z nedávna, z pokusného švédského testu jsem měla jen 75 procent. Sice jsem se na něj skoro totálně vyflákla a hodinu předtím jsem chyběla, ale stejně... Takže jsem si studijní období o den prodloužila.

Vyplatilo se to. Švédština byla vcelku primitivní.

Kromě toho, že jsem ve cvičení na výslovnost opět nevychytala všecka problematická "G", se zadařilo.

(Nenávidím švédský G. Už dávno jsem nechápala, jak se může Göteborg číst Jéteborj a okázale jsem to ingorovala. Když jsem se rozhodla švédsky učit, rozhodla jsem se fakt "G se vyslovuje naprosto nepochopitelně jako J" akceptovat. Jenže to jsem ještě nevěděla, že G je někdy G a někdy J.

Går (jít) se vyslovuje gór.
Ale gitar (kytara) je jitar.

Závisí to na samohlásce, která následuje. Samohlásek je ve švédštině devět. Zapamatovat si, že a s přehláskou znamená výslovnost J, kdežto a s kroužkem znamená G... to je na mě zatím moc.)

Kromě několika nepřekonatelných problémků tahle řeč mě začíná hodně bavit. Prvotní nezaujaté popříjezdové sympatie se prohloubily a získaly logické opodstatnění. Tím nejlogičtějším důvodem samozřejmě je fakt, že mi to jde. Protože když mně něco jde, tak mě to pak obvykle i baví. Kdežto naopak to většinou nefunguje (jediná věc, která mi kdy nešla a přesto mě extrémně bavila, byl hokej s klukama na rybníku :)

Takže do toho občas kouknu a ono to jde. Je to dáno hlavně tím, že zhruba umím anglicky i německy - švédština se jim nepodobá jenom na první pohled, ale i strukturou. Třeba určitý/neurčitý člen se řídí zásadami z angličtiny. Slovosled je německý. Občas ta podobnost samozřejmě působí zmatky - třeba pomocné sloveso måste (výslovnost moste, muset) je něco mezi německým möchte (chtěl bych) a anglickým must (muset). Nějak zapracovala vizuální podobnost (to mám určitě z té vizuální zkoušky!!!) a já se nemůžu zbavit spojitosti s němčinou, což je samozřejmě špatně. Ale povětšinou je podobnost spíš výhodou, než naopak.

Zážitkem jsou i samotné hodiny. Jsme namíchaní ze všech koutů světa od Jižní Ameriky až po Nepál. Ačkoli jsme z různých končin a z různých kultur, máme problémy se stejnými věcmi a stejné věci nás dokážou dětinsky rozesmát.

Jedním z nepřekonatelných problémů jsou číslovky. Nenávidíme je kolektivně a vášnivě, jak dovedou některé aspekty cizího jazyka nenávidět jen začátečníci :o) K nejproblematičtějším patří osmnáct - arton. Dělá prý problémy každoročně a všem a naše učitelka Charlotta nechápe, proč právě tahle číslovka je tak hrozná. V menší písemce naší skupiny se prý objevilo asi šest různých variant tohoto slova...

Taky okázale ignorujeme frázi Jak se máš? Mám se dobře. Nějak jsme ji kolektivně zasklili v učebnici, zvorali v malé písemce a ještě se neráčili doučit. Jsa vyzbrojeni základními znalostmi tvorby věty a potřebnými slovíčky, snažíme se ji pokaždé poskládat sami - samozřejmě špatně, protože to je fráze a ta se nedá přeložit doslova.

Svorně nenávidíme a svorně se smějeme. Pobavit nás může kdeco, pro zjednodušení zůstaňme u těch číslovek. Samozřejmě, že u "sex" (šest) se nesměje vůbec nikdo, nejsme přece děti a na tom slově není vůbec nic vtipného...

...ale zato u sju (sedm, výslovnost šu) se nám začínají cukat koutky a když se sejde víc sedmiček za sebou, přestáváme se ovládat a chytáme výtlemy. Šu šu... a je zle.

I v naší třídě samozřejmě platí nepsaný zasedací pořádek, který je patrně společný pro celý svět - vepředu sedí snaživí hodní žáci, vzadu ti vyvrhelové a brzdy. Takže jsem samozřejmě vzadu, abych si nemusela připadat blbě, když se pořád někoho ptám, co máme dělat (ne že bych nedávala pozor, ale občas mi uteče anglické zadání nebo něco přeslechnu). Nejčastějším výrazem naší zadní linie je nechápavé WHAT???

Samozřejmě bychom uměli říct pěkně švédsky VAD (ono to je vlastně skoro stejné, liší se to hlavně přízvukem). Ale neříkáme. Tím jadrným anglickým WHAT dáváme najevo, že už toho je na nás moc a že bychom zase chvilku prosili přejít do srozumitelné anglické komunikace, nebo aspoň zpomalit a několikrát zopakovat předtím vyřčené.

WHAT??? s hrůzou vykřikla Natasch (zmatkařka nejzmatenější, ovšem ze všech nejvychechtanější), když po skončení zkouškového cvičení na výslovnost zjistila, že ty věty, co měla číst, se nahrávají a Charlotta je bude doma poslouchat a hodnotit. "Já to nevěděla, já se půlku té doby smála a nechápala, proč mám na začátku říct svý jméno!"

WHAT??? se ptá můj kolega v lavici Lorenzo z Itálie, který tak reaguje na Charlottiny výzvy (samozřejmě švédsky), na které stránce máme otevřít učebnici, a dožaduje se přeložení číslovky do angličtiny.

WHAT??? ptá se Julian z Německa, taky dobrej zmatkař, kdykoli je nám zadáno jakékoli cvičení ve dvojicích. Cože to máme dělat?

WHAT??? pohoršila jsem se já, když Charlotta náhodou nakoukla ke komusi do opravy domácího úkolu a vzpomněla si, že mezinárodně používané symboly pro správné (odfajfkováno) a nesprávné (křížek) jsou vlastně ve Švédsku úplně naopak a když vám tedy někdo něco odškrtne fajfkou, máte tam chybu. (Natasch se zadívala do svého úkolu a spokojeně poznamenala, že toho má toooolik švédsky správně...)

A rezignované a zmatené WHAT??? nakonec vypadlo i z Charlotta, když jsme ji svými mimomísu dotazy zmátli na nejvyšší možnou míru.

U nás prostě bývá veselo :o)