Fotky najdete jako obvykle zde:
Poslední týden jsem nepsala, protože nebylo moc času a protože jsem grafomanii učinila zadost analýzou případu Anička. Od té doby se na můj blog valí denně stovky lidí a já si připadám trošku jako hyena. Nevím o případu nic víc než vy, jen mě napadlo ty úvahy sepsat, na čemž není nic špatného, já vím... ale teď se cítím jako duševní exhibicionista, který machruje, kdovíjak mu to nepálí, na úkor cizího neštěstí. Asi se ze mě začíná stávat novinář :o/
Ale popojeďme, o Aničce už jsem toho naplácala až až. A po vývoji událostí z posledních dní mám stejně pocit, že tři čtvrtiny z mých úvah jsou totálně mimo a že v tom bude něco jiného... a upřímně řečeno, nejsem si jistá, jestli to chci vědět. Mám z toho případu čím dál děsivější pocit. Takže pojďme od toho.
Takže poslední týden. Ten... byl... aktivní.
Překulilo se moje období pasivity a já chytla aktivnější dech. Zjišťuju, že mívám období, kdy se prostě jenom flákám, jak můžu, a nemá cenu se to násilím snažit překonat - stejně to nejde a jen mám navíc výčitky svědomí. Ono to nevydrží dlouho. Ale jakmile se přihlásí aktivnější období, je potřeba to chytit za pačesy.
Takže jsem chytila.
Možná jsem chytila inspiraci na sobotním hokeji Turku - Jyväskylä. Ve stručnosti: Od zápasu mistra finské ligy jsem čekala víc. Obhajobou (i když mizernou) budiž úřadujícím mistrům, že jim letošní sezona absolutně nevychází a do té soboty nevyhráli ani jeden zápas. Nakonec prohráli i s Jyvä 1:4.
Hokej nebyl vyloženě špatnej. Ale žádná sláva; čekala jsem víc. Ale vzhledem k tomu, že jsme měli vyjednanou extra cenu 5 eur za lístek (běžně stojí studentský 14 eur!), jsem absolutně nelitovala.
Koneckonců, kdy jindy se vám naskytne příležitost...
- sledovat, jak celá vaše tribuna slaví gól soupeře, protože neví, kdo je domácí a kdo host? No, v první vteřině jsem myslela, že mi něco těžce nedochází... a pak mi došlo, že chyba není na mé straně. Faktem je, že většina z těch Španělů, Číňanů a podobných nehokejových existencí nejspíš viděla hokej poprvé v životě, ale... přečíst na dresech TPS, to přece není tak hrozný problém, ne? Vlastně asi je. A upřímně řečeno, mě kdyby v Asii vzali na sumo nebo na kohoutí zápasy, asi se taky moc chytat nebudu.
- machrovat před těmi hokejově znalejšími, protože jediný gól domácích dával Čech? (Mimochodem zápas s Jyväskylou byl prvním zápasem nově příchozího Tomáše Kudělky z Pardubic. Takže teď máme v Turku Čechy tři!) Po zápase mi bylo vytknuto, ať našim hráčům vyřídím, že se mají snažit víc. Pche, to je vděk! A navíc od člověka, který cestou na zápas v autobuse evidentně nezasvěceným dívčinám potvrdil domněnku, že se hokej hraje na čtyři části hry...
- být na zápase ohlášen jako kdovíjaká celebrita? Nevěřila jsem svým uším, když vrchní kecal nahodil angličtinu a oznámil poloprázdnému stadionu, že dnešní zápas sledujou zahraniční studenti z místních univerzit. No, Finové z nás měli radost. Možná jim došlo, že radost naší tribuny při prvním gólu do sítě domácích nebyla škodolibost, ale prachsprostá hokejová blbost. Styděla jsem se, že patřím do stáda zahraničních studentů, chudáčků hokejových blbečků.
- přijít při vstupu na stadion o flašku s pitím, ale dostat s omluvou půllitrový kelímek a moct si přelít vlastní pití do něj? Žádná buzerace s cílem přinutit vás koupit si extrapředraženou limonádu za x-násobek normální ceny!
- ...vysvětlovat hokejem nedotčené německé kamarádce základní pravidla (dobře, vysvětlovat to, co se právě děje na ledě) a zjistit, že nevíte, jak se anglicky řekne ROZHODČÍ? Franzi to nevěděla taktéž, tak jsme se shodly na oboustranně srozumitelném "ten pruhovaný" a pak jsme se obě styděly, jak jsme pitomé a jak jsme to mohly zapomenout.
No, bylo to ohromně přínosné.
Podobně přínosný byl celý následující týden. Už v neděli večer mě přepadly výčitky svědomí, že celý den sedím doma, a navečer jsem sebrala GPS a sebe a vyrazila jsem lovit keše po okolí. Z menší procházky bylo celovečerní šmejdění po nedalekých lehce známých končinách, několik super objevených míst a znovuoživené kešové šílenství.
Na úterý jsem plánovala buďto megavýlet k moři, nebo aspoň menší výlet k letišti (očíhnout, odkud a kdy za týden poletím a dolovit ty resty z dávného výletu do Ruska... ty tři nebo čtyři keše mě tam neskonale rozčilují, když vím, že jsem od nich byla pár desítek metrů. A čas kvapí - jakmile se udělá pršavo nebo nedejbože napadne sníh, už tam nevyrazím - lézt po té skále v mokru by byla sebevražda). Jenže celé úterý bylo tak šeredně a pršelo, že jedinou aktivní činností bylo praní. Ale moje zásobárna čistých ponožek to ocenila.
Takže jsem podobně vyrazila po škole ve středu. Tentokrát to nebyla procházka, ale regulérní půldenní túra (nebo túrka? :o) po Turku a po neznámých končinách. Ohromně přínosná. Překonání osobního kešového rekordu (žďárských 17 padlo, teď platí 18, ale dalo to zabrat!), objevení několika muzejí, pavoučí jeskyně, větrného mlýna, klackové žárovky a výborného secondhandu. S příchodem zimy se určitě ještě bude hodit.
Ve čtvrtek z výletu nebylo nic; v pátek nás čekala polosemestrální velká písemka ze švédštiny. Ne že bych se jí bála nebo to s přípravou nějak přeháněla... ale středeční hodina mi dokázala, že minulý tvar sloves do hlavy fakt sám nenaskáče a že pokud se na to nekouknu, tak to neodvodím. Jinak by silná slovesa přece nebyla taková sranda, kdyby šla odvodit.
Odměnou za adekvátní snažení mi byl naprosto pohodový průběh páteční zkoušky. Na pěti stranách jsem se vážně zadrhla jen u dvou nablblých frází (a u obou jsem přesně věděla, kde je mám vypsané nebo kde se v učebnici nachází, ale nevzpomněla jsem si). Ke konci písemky jsem za sebou zaslechla hlasitě šeptané slovo, které jsem neznala, i usoudila jsem, že to bude jedna z problematických frází. Chytila jsem se drápkem, větu jsem zkusila zrekonstruovat a použila jsem ji. Po odevzdání písemky jsem samozřejmě zjistila, že jsem si sloveso prohodila a že to byla právě ta druhá chybějící fráze. No co, aspoň mě nemusí hlodat, že jsem si k bodům pomohla švindlem.
Taky jsem se v pátek pokusila se elektronicky odbavit - protože kdyby to někdo ještě nevěděl, světe, já pozítří letím domů!. Nepovedlo se, protože jsem si nechala na kolejích pas a odbavovat se jen občankou se mi nechce, kdoví, jak se na ni Finové tváří (takoví Irové nebo Angličani se vám za ni vysmějou a řeknou, že je nezajímá a že chtějí pas, ač by ji měli uznat jako jinde v EU). Takže se odbavím zítra, pas už mám pro jistotu v báglu. Mimochodem se lepším! Za dva dny odlítám - což znamená odbavení a další příšerné procesy, startující mou letištní fobii! - ale nic to se mnou nedělá. Připadám si, jako bych po delší době na kolejích jela domů z Prahy. Což je, pravda, trošku až na obtíž - mám to na háku až moc. Uznávám, že třeba to, jestli si můžu koupit lístek na vlak za forinty nebo za eura, jestli je na vlakovém nádraží bankomat, jestli tam někdo mluví anglicky... to by mě zajímat mohlo. Ale nač se předem nervovat. Ono to nějak dopadne :o)
Sobota byla opět výletní. Nádherně mi vyšlo počasí (poslední dobou si dělá, co chce - někdy celý den proprší a je zataženo, jindy je obloha modrá, jako by ji vymaloval a s podzimníma stromama to tvoří snad tu nejnádhernější kýčovitou kombinaci, které je příroda schopná :o)... jindy je celý den kolem deseti, jindy se i přes den teploty motají kolem nuly a stačí studenější zafoukání a začne padat sníh... a tak dále), což je tady základem úspěchu.
Rozhodla jsem se, že po dvou měsících v přímořském státě bych už konečně mohla vidět moře. A ne jenom přístav jako v Helsinkách. Projela jsem kešomapy, kde je nejúrodněji, a rozhodla jsem se pro ostrůvek Väståboland. Pětadvacet kilometrů jižně od Turku, moře, skály, lesy, největší vápencovej lom v Evropě a samozřejmě krásný upravený městečko s nádherně zachovalou historickou čtvrtí.
Bylo tam nádherně, to je asi tak to hlavní. O něco málo víc si můžete přečíst u popisků fotek ve fotoalbu.
A to je asi pro dnešek vše, milé děti. Pěkně si prohlídněte fotky, nechte nějaký hezký komentář...
...a hlavně stavte slavobrány a natahujte červený koberce! Už jsem skoro na cestě! :o)
A těším se.
Sice mám čím dál silnější pocit, že jsem vůbec vlastně jezdit domů nemusela (tak rychle to uteklo, že se mi ani nestihlo stýskat), ale když už mám ty letenky... a taky potřebuju obnovit pojištění :o) A když už vím, že vás uvidím... tak se fakt těším.
Na viděnou v noci v Brně nebo doma!
hezkou cestu přeji a at to zvládneš :) Teď jsem v jednom hostelu potkala Němce studujícího ve Finsku, v Oulu a vyprávěl mi, jaký tam mají drsný dpomínky, třeba se všichni musí povinně učit finštinu a po desáté večer se nesmí mluvit na ulici :)
OdpovědětVymazatDíky, přání evidentně zabralo a jsem ve zdraví zpátky :o) Oulu... to už dost na severu, že? Finštinu ještě trošku chápu, my vlastně taky máme jeden jazyk víceméně povinný, ale jak jsme v dvojjazyčné oblasti, máme na výběr. Ale to mluvení po 22. hodině je mazec... berou to rušení nočního klidu asi vážně :o) A dodržuje se to?
OdpovědětVymazat