Psát postřehy o Finsku je nevděčná práce. Na netu jich najdete tolik z tolika různých zdrojů, že jsem zatím k sepsání těch svých neměla tak velkou potřebu - nač nosit dříví do lesa. Čím dýl tu ale jsem, začínají se mi objevovat i ty vzácné maličkosti, kterých si zatím nikdo přede mnou nevšiml. Takže protentokrát s dovolením opomenu v průvodcích a na blozích tisíckrát zmiňované finské počasí, saunu, vodku, lásku k mléku a salmiaky (udivuje mě, že jsem se zatím nesetkala s mlékem se salmiakovou příchutí :o) a zaznamenám to, co jinde zaznamenáno není.
Jsou věci, které mě překvapily příjemně.
Například samotní Finové. Jak se říká, že severské národy jsou povahou spíše uzavřené a drží si odstup, tak já nic takového zatím nepozoruju. Já zatím měla tu čest s Finy příjemnými, usměvavými, ochotnými s čímkoli poradit či pomoct. Je sice fakt, že pokud se s Finem bavíte už o něco víc, nepoznáte tak docela, co si o vás myslí... ale to u většiny Čechů nepoznáte taky - a ještě se na vás na ulici tvářej protivně.
Možná je to dáno tím, že jsem přijela v létě - kdy tady na severu obecně u lidí převládá dobrá nálada - protože světe, raduj se - ono je hodně světla. A světlo je důvod k radosti. "There is a difference between summer Finns and winter Finns", sdělili nám hned zkraje pobytu ve škole při přednášce o životě ve Finsku. Já tedy zatím pozoruju tu letní tvář finské povahy. V zimě se z usměvavých a ochotných Finů nestanou přímo zamračení a protivní lidé, ale spíše domácká stvoření, která se před zimou a tmou uzavírají do sebe a především do svých domovů. Pravda, občas se někdo uzavře až tak moc, že sáhne po pušce a se vším skoncuje... ale do právě do těchhle uzavřených stránek finské povahy asi Finové cizince moc nahlížet nenechají.
Zatím žádné signály přerodu na "zimní Finy" nepozoruju. Až to začne, dám vědět.
Finská městská hromadná doprava. Turku je sice město rozlohou poměrně velké, zato obyvatel nemá tak moc, nějakých 170 000 (v čemž myslím nejsou započítáni vysokoškolští studenti - když přičtete studentstvo všech tří zdejších vysokých škol, dostanete se rázem přes 200 000 :o) . Ale autobusy MHD jsou v jakoukoli denní dobu poloprázdné. Nezažila jsem autobus, v němž by lidé museli stát. Když jedu ráno do školy tím frekventovanějším autobusem (využívaným studenty z několikera okolních kolejí k dopravě do univerzitního kampusu) a nemám pro sebe celou dvojsedačku, připadám si nezvykle (a děsím se návratu do Prahy, kde naopak sednout si v autobuse nebo tramvaji, nedejbože v metru rovná se zázraku). A pokaždé přemýšlím, jak se sakra těch dvěstě tisíc lidí dostává do škol, do práce a na nákupy. MHD poloprázdná až dvoutřetinprázdná, aut na ulicích taky není zase až tak moc... Odpověď je asi tady:
Finská aktivita. Věc, související se závěrem předchozího bodu. Aktivita zdejších lidí ae ale neprojevuje jen cyklistickým nadšením (které by ještě samo o sobě nebylo takovým projevem aktivity, tady se kolo zamlouvá i mně a to už je co říct) Ale ráno nebo odpoledne potkáváte na stezkách nebo v parcích spousty běžců. Běhají sami, ve dvojicích nebo i ve větších skupinách... a vypadají, že je to značně těší.
Finské ceny. Než jsem se sem vypravila, strašili mě všichni, jak je Finsko příííšerně drahé a jak tady budu muset hrozně šetřit. Věc se má tak, že tu je drahé jenom něco (a nejvíc alkohol, ale ten sem vůbec zatahovat nebudu). Většina běžných potřeb k životu je v podobné cenové hladině, jako jinde v cizině - a něco je dokonce srovnatelné s českými cenami. A něco je i levnější.
Třeba čokoláda! Za tu fakt dobrou a kvalitní černou byste doma dali klidně šedesát korun za tabulku. Tady se dá sehnat za euro padesát, maximálně dvě. Jaj! Docela levně se mi zatím jeví i mléčné výrobky. Balení čtyř jogurtů nebo pudinků pořídíte pod euro, tedy něco kolem dvacetikoruny. I maso je cenově přijatelné. Posledním úspěchem bylo objevení obchodu, kde lze pořídit skoro tříčtvrtěkilové kuřecí řízečky (o rozměrech asi půlky řízku normálního, takže k normálnímu jídlu to je ok, žádný šrot do omáčky) za necelá čtyři eura. Ve výborné marinádě samozřejmě. Základ tří až čtyř obědů nebo večeří - když to rozpočítáte a přičtete nějaký ten flok za přílohu, vyjde jedno jídlo na necelá dvě eura. Nádhera.
Co tu naopak moc levně nevyjde, je zelenina. Nezlobte se, ale dávat za brokolici skoro šedesát korun? A za ledovej salát šedesát až sedmdesát? To fakt díky, ale radši ne. Jediná cenově přijatelná zelenina je mrkev, případně malý salátek v květináčku... a když se podaří akce, tak takové to barevné trojbalení papriky. Ale na tu se musí dávat pozor, aby už neovadala a pomalu se neměnila ze stavu pevného na tekutý. Takže svou náhlou, zde objevenou náklonnost k zelenině si vybíjím v menze, kde si k hlavnímu jídlu můžete nabrat a libovolně nakombinovat jakkoli velkou porci salátu. Což je super a už jsem to chválila.
Čistota a pořádek. A to platí jak v ohledu materiálním - na ulici téměř neuvidíte odhozený bordel, nepotkáte sprejerskou čmáranici nebo zničenou ceduli. Kola na ulici se obvykle nezamykají. A pokud je tam nenecháte stát extrémně dlouho nebo nemáte extrémní smůlu, tak tam taky zůstanou. Finové mají evidentně respekt k přírodě i k vlastnictví druhých.
...tak v ohledu, ehm... lidském. Nejspíš to souvisí i s drahým alkoholem, ale na ulici nepotkáte extrémně opilého člověka - a když už se někdo ožere, zalehne a nikoho neotravuje. Bezdomovci nebo žebráci tu neexistují. Jsou tu k potkání skupinky... občanů z jižnějších krajin, tipuju je na takové Rumunsko nebo Bulharsko... ale není jich moc a jsou to skupinky malé a slušně se chovající, ze kterých vás nepopadá nutkavá potřeba přejít na protější chodník. Pánové obvykle postávají na rozích a snaží se vydělat něco málo muzicírováním, což je vlastně seriózní způsob výdělku, a dámy s dětmi se tak různě potloukají. Neříkám, že úplně zapomínají na svoje patrně přirozené potřeby - včera jsem k obchoďáku přišla ve chvíli, kdy ochranka odchytila takovou jednu skupinku právě v momentu, kdy se patrně snažila zdrhnout s kořistí. Ale tohle ještě čert vem. Dokud nelezou lidem do domů a do aut a neokrádají vás na ulici za bílého dne, je to pořád ještě v pohodě.
Finové si svůj pořádek zkrátka hlídají a nenechají si do něj nikoho zasahovat. A k jeho udržení nepotřebujou policajty na každém rohu - potvrzuje se mi teorie, že tu policajta nepotkáte, protože prostě jejich přítomnost není nutná, lidi se chovají slušně. Za celých těch pět týdnů, co jsem tady, jsem se ve městě nebála, ba ani jsem se necítila divně (když nepočítám podivnou anabázi v lese za letištěm). A to se mi tu líbí fakt moc.
Sepisuju a pozoruju, že z plánovaného výčtu postřehů s jednou, dvěma vysvětlujícími větami se opět stal román. Ach jo. Tak tedy rychle k těm negativům, to bude stručnější...
Finové patrně neznají mátovej čaj. Což mě docela vytáčí - závislá jsem především na zeleném, ale i mátu k životu docela potřebuju. Dobře se pije po konvích, hodí se na takové ty přežrané stavy a dobře se po ní spí. Když jsem odjížděla, předpokládala jsem, že takovou samozřejmost tu prostě seženu - sehnala jsem v Irsku, tak proč ne tady. Takže jsem se zásobila skoro kilovou taškou x druhů zelených čajů, ale mátu jsem nepřibalila. Strádám a tajně doufám, že se někdo po přečtení tohoto článku slituje, koupí doma pět krabiček té nejlevnější máty za desetikorunu a pošle mi to sem balíkem. V nejhorším případě se zásobím v říjnu, až přijedu na otočku domů.
Občas se blbě odhaduje, jestli se za finským jménem skrývá on nebo ona. Váhání přichází ve chvíli, kdy se setkám se jménem, které jsem dosud neviděla na soupisce finských hokejových reprezentací během posledních... no, hodně let. Takže se dá říct, že minimálně o mužských jménech jakýs takýs přehled mám. Ale stejně to nestačí.
Na prvním setkání friendship programmu pro cizince mi bylo řečeno, že se můj finský/á kamarád/ka jmenuje Mira Nyman. Na základě jména a zájmů, které jsem uvedla do dotazníku (fotografování, hokej, cestování, turistika, letadla, muzika) jsem nabyla pocitu, že Mira bude spíše on. Možná mě zblbl český Míra. Dorazila Mira, vysmátá a pohodová Finka. Naproti tomu z nositele jména Lauri Nurminen, což je přednášející předmětu Vnímání obrazu, se oproti očekávání slečny doktorandky vyklubal mladý pan doktorand. A pak si něco odhadujte. Naštěstí jsem se zatím nedostala do situace, kde by to způsobilo nějaké pohoršení.
Ve Finsku skoro nepotkáte kočku (mám na mysli samozřejmě tu klasickou chlupatou čtyřnohou). Jakožto ryzí kočkomil potřebuju čas od času nějakou tu číču lapnout, pomazlit se s jemným kožíškem a slyšet to uklidňující vrnění, alergie nealergie. Což tady nejde - zatím jsem za celou dobu potkala kočky všehovšudy tři, z čehož dvě mě ani nenechaly přiblížit a třetí mi váhavě dovolila jedno opatrné pohlazení, pak opět zalezla do živého plotu. Uzavřený chladný seveřanky. Jak se asi řekne finsky čiči?
Finové přitom domácí zvířata vedou - pejska na ulici potkáte vcelku normálně. Jenže pejsek se nedá popadnout do náruče, nemá tak nádhernej kožuch... a smrdí, kdežto kočka voní.
Zajímalo by mě, jaké jsou příčiny zdejšího kočičího nedostatku. Bojí se Finové, že by jim kočka v zimě přimrzla za chlupy nebo zapadla do sněhu a už nevylezla? Nebo je mají prostě zavřené doma a ven je vodí na procházky na vodítku? Nevím, budu to muset zjistit a pokud možno se s nějakou blízkou kočkou seznámit.
Zatím jsem ráda, že jsem si s sebou vzala aspoň Kocoura a Poběhlíčka. A opět se mi ukrutně stýská po Micině.
Žádné komentáře:
Okomentovat