Vyplněno, posláno, už je skoro vyhráno!

Úspěšně jsem dokončila tu nejotravnější a nejakutnější část administrativního procesu. Všechny dokumenty jsou vyplněné, potvrzené, podepsané... do obálky sbalené a na finskou adresu poslané! A to i přesto, že se mi před týdnem zdálo, že toho je tolik, že mi z toho dupne a bude po veškerým papírování.   

 

Před týdnem se mi zdálo, že toho je neuvěřitelně moc a že to do toho jedenatřicátého do Finska prostě nemůžu stihnout poslat. Jenže pak se stal zázrak a naprosto hladce jsem získala příslib lejstra jménem Transcript of Records, což je školou potvrzený soupis všech předmětů, které jsem dosud absolvovala. Všichni tvrdili, že to trvá minimálně týden, častěji deset dní, blokuje to index, musí se vypisovat nepochopitelné papíry a tak podobně. Hrůza a děs.

Nevím, jak se to stalo, ale my ten transcript měly hotový za čtyři pracovní dny. Bez indexu a vyplňování. Prostě jsme přišly za paní, řekly, co chceme a že všechny předměty máme v elektronickém systému... a ona udělala klik, klik, a na místě ten výpis vytiskla přímo ze systému. Žádnej index, žádný žádosti. Jak se to stalo, to nepochopím, ale stalo se. A pak už to šlo tak nějak samo. Na zahraničním v pohodě (kromě toho, že jsem zjistila, že se budu definitivně vracet až po Vánocích, ale což)... a pak pár dní počkat, až všichni, kdo to podepsat mají, podepíšou Transcript... a dneska jsem si pro lejstro došla. Jen to Paajino mi nedali, neb to je prý úřední dokument a na to že bych musela mít plnou moc, což samozřejmě nemám. Takže tak.

Pak ještě rychle skočit na zahraniční a nechat si od pohodového vedoucího doplnit jeden chybějící podpis, kterej jsme před týdnem při dovyplňování přihlášek přehlídli... a vesele domů. Zkontrolovat naposledy všechny údaje, kontakty, předměty, jména, data a hlavně podpisy... pro jistotu si udělat kopie a pak čtyři dokumenty (česká přihláška, finská přihláška a dva Transcripty) strčit do obálky, nadepsané Abo Akademi, International Office. Krásnej pocit to byl. A šup s tím na poštu.

Takže to by bylo. Teď se bude doufat, že se dopis nikde nezadrhne, že ho Finové dostanou včas... a čekat, až mi pošlou akceptační dopis, že jsem teda zapsána a ať teda ráčím přijet.

Jedna otravná fáze je za mnou, takže jsem se mohla pustit do veselejší a zajímavěější fáze finských příprav.

Plánuju CESTU.

Na tu já se totiž hrozně těším. Není to jen tak - Turku je vcelku solidní prdel světa a dostat se tam je náročný buď časově, nebo finančně... nebo oboje.

Když jsem se dověděla, že tam pojedu, okamžitě jsem si začala hledat letenky. Taky co já můžu dělat jinýho, žejo. Jenomže mi sklaplo, do Finska od nás to není letecky žádnej zázrak. A hlavní problém - váhová omezení zavazadel. To je děsně svinská věc. Většina aerolinek má limit kufru do 20 kilo a za nadváhu se platí takový sumy, že by člověk radši ten kufr na letišti sebral z pásu a rozběhl se do cíle svého letu pěšky. 

Do dvaceti (dobře, třiceti, dvacet plus deset příručního) kilo věci, ktere budete (nebo můžete) potřebovat na pět měsíců, prostě NENARVETE. Nenarvete tam kytaru. Minimálně dvoje dobrý a pevný boty. Troje, čtvery dobrý rifle. Zimní bundy. Rukavice. Čepice. Svetry a mikiny. Počítač. Externí disk. Zrcadlovku s objektivama. Léky. Hygienický potřeby. Spacák. Věci do školy. A mám pokračovat? Radši ani ne, co říkáte?

Takže jsem leteckou variantu s těžkým srdcem zavrhla a ukonejšila se tím, že se ještě nalítám dost během těch dvou, tří plánovaných návštěv doma. 

A začala jsem plánovat velkej pozemní přesun. 

Řídím se heslem, proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Jasně, že bych mohla sednout na autobus Brno-Turku a jet dva dny v kuse v buse a nechat se vyhodit na místě. Nebo bus Brno - Stockholm a ze švédské metropole se do Turku dopravit trajektem. Jenže to by byla děsná otrava a hlavně... já autobusy nemám ráda. Nenaděláte nic. A dva dny (respektive den v případě Stockholmu), z toho mě chytá amok.

Zato vláčkem jezdím ráda. Tak proč to nezkusit po železnici? To by bylo zajímavější, pohodlnější, projdete se v uličce, zajdete si do jídelňáku, zajdete se vyčůrat a tak nějak si vůbec víc děláte, co chcete. Vlaky dávají cestujícím mnohem víc svobody než autobusy. Tak jsem se přeptala vševědoucího Idosu, zdali by nevěděl, kterak z Prahy do Stockholmu (na obrázku fialově). 

Věděl! Dva (!!!) přestupy a asi 22 hodin. Praha - Berlín - Lund (Švédsko, nedaleko Malmö) - Stockholm. Sounds great. Jenže pak jsem nějakou náhodou objevila informace o spoji Berlín - Lund a úsměv mi potuhl; noční EuroCity stojí v nejlevnější pro mě schůdné variantě 70 eur. A to jako není málo. A to je jen jedna část cesty. Zkrátka a dobře, takhle by to vyšlo pěkně draho. 

Tak jsem zkusila i jiné varianty. Třeba vlakovo-trajektovou variaci Praha - Rostock - Helsinki - Turku (zeleně). Je to sice o fous kratší, ale pleskat se Německem do neznámejch děr? Hm, to by asi taky nebylo nejlevnější.

Napadla mě i další možnost - vzít to rovnou nahoru přes Polsko. Jenže z Gdaňsku, který mi padl do oka díky své strategické poloze, toho moc nepluje. Do Finska vůbec nic.

Ale potom...

...netuším, jak se to stalo, jsem někde nějakou děsnou haluzí uzřela, že přímo do Turku LÍTÁ společnost WizzAir. Jo, ta nová nízkonákladovka, co má tak nádherný letadla, co v růžovofialovým provedení vypadají jako žužu. 

Do Prahy samozřejmě nelítají, to by byla moc velká klika a to bych to už dávno věděla. Lítají ale do VARŠAVY. A do BUDAPEŠTĚ. Červíček zahlodal - do jednoho i do druhého by se dalo bez větších potíží dostat vlakem... a to krásný letadlo... Ale ty kufry... ta váha... ne, žádný žužuletadlo nebude. 

Ale stejně jsem se na wizzácký stránky koukla. A ještě že jsem to udělala. Jenom pro zajímavost, jakou váhu zavazadel mají povolenou. 

Zůstala jsem nevěřícně paf. 

Na stránkách se praví, že: U všech rezervací uskutečněných od 1. dubna společnost Wizz Air odstraňuje poplatky za překročení hmotnosti zavazadel a ještě více tak zjednodušuje proces rezervace. Maximální počet odbavených zavazadel jsou 3 kusy. Tímto letecká společnost eliminuje poplatky za nadváhu a umožňuje, aby byla rezervace ještě jednodušší. Poplatek za zavazadlo zakoupené během rezervace bude činit 405,- Kč, resp. 810,- Kč za odbavení na letišti.     

To znamená... že... za 405 peněz můžete mít dvaatřicetikilovej kufr! To už je zatraceně hodně. A co víc... za 810 peněz můžu mít DVA dvaatřicetikilový kufry! Když se budu trošku snažit, můžu do jednoho třeba promězamě zabalit kytaru a vycpat ji zimní bundou a spacákem, aby mi ji při nakládání nezabili. Pokud teda seženu tak velkou tašku. 

Za úvahu to rozhodně stojí.

Do Varšavy se dá dojet vlakem bez přestupů, stejně jako do Budapeště. Plácání se z nádraží na letiště v hatmatlivém Maďarsku by sice bylo zážitkem samo o sobě, ale určitě by se přežilo.

Takže to začíná vypadat, že bych do toho Finska přece jen mohla letět! Žužuletadlem!

Teď jde jen o to, co wizzáci provedou v létě s letovým řádem. Ráda bych se do Turku dostala už v pondělí 23. srpna, nejpozději v úterý 24. Momentálně lítají linku Varšava - Turku v úterý (přílet večer, což je pro mě pozdě) a Budapešť - Turku v sobotu a v úterý (přílet kolem čtvrté odpoledne, což by ušlo). Ale může se stát, že na prázdniny řád změní, nebo lety posílí... a za takovej pondělní spoj bych se vůůůbec nezlobila.

Tohle cestovní plánování mě začíná fakt bavit. Čím dál víc.

Žužu, žužu, já chci žužuletadlo! S kytarou v kufru!