Dohonila mě růžová

Po dlouhé době se vracím s úvahou. Nebude to nic převratného, to ostatně snad ani po takové době nejde... Dovolím si jen malé zamyšlení nad barvou, které mi tak dneska náhle prosvištělo hlavou... Zamyšlení nad barvou, která mi snad nikdy nic neříkala.

Nikdy jsem nebyla růžová holčička. Odmala jsem preferovala co nejzuřivější barevné kombinace. A když mě začali nutit do rozumnějších odstínů, vyhrávala to u mě modrá. Jak já byla ostatně neuvěřitelně hrdá, když jsem k prvnímu svatému přijímání šla v bleděmodrých šatech, na rozdíl od spolužaček v bílé či odvazově růžové... a to i přesto, že mi některé smrtelně vážně tvrdily, že holka přece nemůže mít modré šaty a že pokud nebudu bílá nebo růžová, vůbec mě ani nepustí do kostela. Pustili a nebyl s tím nejmenší problém. A já měla pocit vítězství.

Jak jsem stárla, k růžové jsem si jakous takous cestu našla. Ovšem ne k té svělinké, klasicky růžové, ale jejímu nejzuřivějšímu, řvavému odstínu. Ten se za správné nálady a v kombinaci s černou dá užít. Ovšem tu světlou bych na sebe nevzala - a to nejen z toho prozaického důvodu, že mi prostě nesluší.

Když jsem začala sbírat kamínky, vybírala jsem si je postupně po barvách, podle toho, jakou jsem zrovna měla náladu a jaký mi padl do oka a do ruky. A světe div se, jednou se stalo, že jsem zahořela touhou po růženínu. Po kamínku takové té světlince růžovoučké barvy, kterou jsem nikdy nemusela. Koupila jsem si ho, uložila k ostatním, ale nikdy nějak zvlášť nenosila... prostě mě nepřitahoval. Spíš mírně odpuzoval.

Nějak mě ale stále fascinoval. Jakoby mi škodolibě tvrdil, že ho stejně potřebuju, i když se mi to nelíbí... A tak když se mi jednou někde poztratil, neváhala jsem - a koupila jsem si další. Ten první, ztracený, se škodolibě vrátil zpátky a já měla najednou dva. A pak jsem jednou jela k Paaji, která měla v Poličce na poličce taktéž pár šutráčků... a mezi nimi dva růženíny. Jeden z nich mě nečekaně okouzlil. Tvarem. Bezchybně mi zapadl do ruky tak, že jsem mu prostě musela prominout tu barvu a zamilovala jsem se do něj. Paaja to zaregistrovala a když se mi jednoho dne chtěla za cosi odvděčit, věnovala mi kamínek. Jenže zrovna sáhla vedle a dala mi ten druhý, ne ten, co jsem si s ním tak porozuměla. Takže jsem najednou měla růženíny tři. A když jsem k Paaji jezdila znova a znova a ona viděla, jak se soužím marnou láskou k tomu oblému, co mi tak padl do ruky... naznala, že mi ho věnuje taky. Takže se moje skóre růžových šutrů zastavilo na čtyřech, což jim v mé kamenné sbírce vyhrazuje naprosto nezáměrně dominantní pozici. Brala jsem to jako takovou hříčku osudu.

Skoro neustále tahám nějaký ten kamínek po kapsách. Měním je podle nálady, podle toho, co mě zrovna trápí a jaká barva mi zrovna padne do oka... a asi vás neudiví, že růžový jsem nenosila skoro nikdy. Až donedávna. Najednou přišlo rozpoložení, kdy jsem se přehrabovala v kamení... a neomylně jsem sáhla po růžovém. Po tom hezkém oblém, přirozeně... Už ho nosím týden - a mám takový pocit, že ještě v kapse nějakou dobu zůstane. Teď už mu sice dělají společnost i ostatní (nejčastěji černý), což je svým způsobem pozitivní, ale ten růžovej je tak jaksi základní.

Dneska jsem se chystala do školy a zase jsem nahmátla bouli v kapse. A napadlo mě, proč mě vlastně teď tak fascinuje a uklidňuje kámen, jehož barva mě vždycky spíš odrazovala a nutila k vzdoru... a možná mi to došlo.

Růžová je barva dívčí. Barva konvenční, barva kůže, barva panenek, barva mateřství, něhy, možná i takové té až moc klidné (a trošku až přiblblé) lásky, co se sebou až nechává orat. Barva toho, co nezpochybnitelně patří k děvčatům. A jak víte, já konvence nikdy neměla ráda... a ty, které se vážou na to, že jsem holka, jsem neměla ráda dvojnásob. Asi proto jsem se růžové tak vyhýbala. Aspoň té světlé, která pro mě má tenhle nádech. Tmavě růžová, ta vzteklá, o které už byla řeč, má pro mě nádech opačný - ta je tak přehnaná, až si z toho dělá legraci. Tmavě růžová je barva ironie a nadsázky. Ta budiž.

A teď najednou přišlo období, kdy mám podvědomě pocit, že potřebuju něco z té světlé. Jak jsem tam tak stála v té chodbě, došlo mi, že světle růžová pro mě neznamená v první řadě holčičku, něhu, mírumilovnost, maminku, šatičky... ale přijetí tohohle všeho, přijetí ženského údělu se vším obětováním se rodině, dětem, muži... Přijetí, ke kterému patří i to sklonění hlavy, se kterým já mívám takový problém. Růžová barva je barva pokory.

Dospěla jsem do stadia, do kterého jsem dospět nechtěla; něco mě tam ale přesto zahnalo. A já začala podvědomě sahat po tom, čemu jsem zatím nerozuměla... a až jsem pochopila, že mi to trošku pomáhá, uvědomila jsem si, co to je. Sklonění se před silou, která mě zavedla tam, kde teď jsem, kdy tuším, že vzdorem a paličatostí se vždycky dál nedostanu. Pokora a smíření. Ne pokora před lidmi a před světem... ale pokora před Něčím nebo Někým, ať už je to Osud nebo Bůh...

Možná až ta vyšší moc nazná, že už jsem se v tom vymáchala dost, nechá mě zase sáhnout po jiným šutru a dovolí mi se trošku oklepat a jít dál v normálním rozpoložení. Nemůže mě přece tak dlouho deptat tím, že mi bude potupně pomáhat tím, co ve mně budí přinejmenším rozpaky a co mi pořád říká, že to teď fakt nejsem já...

Zatím jsem ale ve stadiu, kdy si držím ten nádherně oblej růžovej šutr a konečně se, aspoň na čas, začínám podřizovat slovům, která jsem už dlouhé měsíce poslouchala v písničce U2, která mě neznámo proč fascinovala...

"Teach me to surrender, not my will, Thy will..."

"Nauč mě vzdávat se, není to moje vůle, ale Tvá..."