Nový rozměr kolejních žranic

Pořídily jsme si s Paajou novou věc do naší kolejní domácnosti. A to prosím věc takovou, že ji nejspíš s čistým svědomím pasujeme na KAUF roku. Máme od včerejška novou horkovzdušnou troubu - a dneska byla ozkoušena. Jsme z ní naprosto konsternovány. A fakt, že jsme za ni vydaly všehovšudy 300 peněz (ne, nechybí mi tam nula), tu konsternaci a nadšení jen podtrhuje.

To jsme tak vyrazily, jako pokaždé, když přijedeme na kolej, doplnit zásoby do Kaufu. A tam nás popadl hlad, pročež jsme si objednaly pizzu - a zatímco ta se pekla, studovaly jsme inzeráty na vývěsce. Hlídání dětí či děcek, prodám rotoped, prodám auto... a taky Prodám přenosnou horkovzdušnou troubu. Cena - 300 Kč! Koukám, jestli mě neklame zrak... Neklamal. O kousek dál visel tentýž inzerát mladšího data se stejnou cenou. "Hele, nekoupíme si troubu?" pravím Paaji víceméně z hecu. Paaja se zamyslela a usoudila, že to bysme si tu pizzu mohly příště udělat samy! A za tři kila... Podívaly jsme se na sebe a z hecu se stalo něco víc.

Odpíchly jsme lísteček z vývěsky a šlo se domů.

Hříšné pomyšlení na troubu zrálo a nepominulo ani do dalšího dne. I rozhodla jsem se na uvedené číslo poslat smsku, zda bychom se na troubu mohly zajít podívat. Odpověď (vlídná a kladná) přišla brzy. Navečer jsme tedy vyrazily pro troubu. Cestou jsme filozofovaly, co uděláme, když se nám nebude líbit nebo bude blbá? "Prodáme ji někomu dalšímu..." Na kolejích spotřebiče putují a taková trouba za 300 by rozhodně nebyla neprodejným artiklem. Ale nestahovat katě před brodem. Po menším bloudění Petřinami jsme se vynořily na nám dobře známém místě, pár kroků od kolejí (tak to dopadá, když se člověk nepodívá do mapy) a po zazvonění na nás z okna nad námi vykoukl pán zralého věku... no, takový dědoušek. A že ať počkáme, že sejdou dolů.

Za moment si pro nás přišla paní a odvedla nás do poněkud horrorově vyhlížejícího sklepa. Pán už mezitím ze skříně tahal krabici s troubičkou, kterážto jim tam prý jen zabírala místo, a domů se jim nevejde, neb ji paní měla na pračce a pračka se plní seshora, a sundávejte si pořád troubu, žejo. Z překvapivě velké krabice na nás vykoukla troubice. Sice ne zrovna nejnovější model, ale což? Ovládáním se tvářila přátelsky, přiložená knížečka navíc skýtala nejen návod k použití, ale taky recepty a jako bonus i několik ručně psaných fíglů od paní. Troubice nám byla předvedena, jak se ovládá a že opravdu funguje - fungovala - a my se rozhodly, že ta bude naše. Obchod byl dohodnut a vzápětí vyřízen. Domů jsme si odnášely nejen perfektní investici, ale taky dobrý pocit, že jsme někomu pomohly od nepotřebné věci (a on viděl, že někomu bude potřebná) a navíc jsme si fajnově popovídaly.

Troubičku jsme inaugurovaly až dneska. Cestou ze školy jsme v řeznictví zakoupily dvě mega kuřátčí stehýnka za 23 peněz dohromady (!!!) a úspěšně jsme je dopravily domů poté, co je Paaja hrdinně ubránila před třemi kolemjdoucími pejsky (i kdyby nechtěli sežrat Paaju, tak kuře určitě sežerou, a pak si to třeba rozmyslej a pustěj se i do Paaji! Moudře jsem spolkla poznámku, že by to pro ně bylo skoro jedno, neb podle kanibalů prý lidské maso chutná podobně jako to kuře... =o)

Cestou jsme řešily, jestli jako umíme píct kuřecí stehna? A vůbec, umíme píct kuře? No, tak či tak, rozhodně je pro začátek snazší upíct jen stehna, než celý kuře. Čehopak se bát, v nejhorším případě to nebude k jídlu a tu dvacku oželíme. Doma jsme otevřely  moudrou knížečku s recepty. Hned první  - grilované kuře! Návod jako pro debily. Kuře opláchneme, osolíme, posypeme grilovacím kořením a dáme péct na tu-a-tu teplotu na cca třičtvrtě hodiny. Opláchnuto, posypáno grilovacím kořením (naznala jsem, že když naše grilovací směs obsahuje 70 % soli, můžeme bod dvě s klidem vynechat), umístěno do skleněné trouby, naprogramováno... a děj se vůle.

Za čtvrt hodinky začala kůžička prskat a do skleněné mísy pod kuřátkem začala kapat šťáva. "Poď se na to kouknout, ono se to fakt peče!!!", tahala jsem Paaju z postele.

Za půl hodinky se začala buňkou šířit libá vůně. "Už se peče, cejtíš to?" jásala jsem. Paaja přes rýmu necejtila, ale já jo.

Za tři čtvrtě hodinky byla už kůžička křupavá. Usoudila jsem, že můžem přihodit ty brambory. Přihodila jsem brambory na horní plotýnku (troubička je dvoupatrová!) a doufala jsem, že než se brambory upečou, kuře se nespálí.

Za hodinu a čtvrt bylo dokonáno. Brambory sice trošku tužší (knížečka prozradila, že se pečou na větší výkon než kuře), ale... jinak to nemělo chybu. Usadily jsme se na postelích a u té nebeské pečené žranice jsme po sobě pořád házely nevěřícný ksichty typu "chápeš to? tohle jsme MY vytvořily v NAŠICH podmínkách..." "za DESET korun" a "to byl tak neskutečnej kauf, to byl největší kauf naší historie..."

My jsme opravdu požíraly naše VLASTNORUČNĚ upečený kuřátko. S křupavou kůžičkou, s dobrým masíčkem... a i s dobrůtkama!!! Ty, když jsem tam objevila, moje blaho neznalo mezí. Dobrůtky, pravděpodobně nějaká vnitřnost, nacházející se myslím kdesi za žebry a mající barvu tmavší než zbytek kuřete, patří k věcem, po nichž se můžu utlouct. Už odmalička jsem se pravidelně při nedělním obědě dožadovala svého právoplatného přídělu dobrůtek od zbytku rodiny. A až donedávna jsem je dostávala jako věc, na kterou mám nezpochybnitelný nárok... A teď tedy přišel ten historický okamžik, kdy jsem si je opatřila sama. Připadala jsem si fakt hrdě. A soběstačně. Po pěti měsících muzicírování v Irsku a první práci v Aktuálně jsem pokořila další milník ve stavění se na vlastní nohy.

Nikdy bych neřekla, s jakou láskou budu pohlížet na ohlodaný kosti od kuřete.

A s jakou láskou budu kroužit kolem horkovzdušný trouby.

Je to zlom. A přijdou další. S touhle věcí se totiž dá vyvádět takovejch věcí... Zítra si kupujem zamraženou pizzu.