Tak je tu konec dalšího roku a já tu opět sedím a u dvou písniček se snažím o rekapitulaci uplynulého roku. Nejde mi to. Letos jsem vlastně měla zrekapitulováno už předčasně, včetně výběru písniček. A asi jsem moc halasně vyřvávala hop a ono ještě nebylo doskočeno... a ono to na doskoku uklouzlo. Ještě těsně po Vánocích jsem si na pravidelném gympláckém chlastosrazu lebedila, jakže byl ten končící rok fajn. I přesto, že jsem si po jeho velkou část připadala jako nejistej černej pasažér, co nemá cíl ani směr, jsem věděla, že jinačí to nebude, ale přesto je zač děkovat, osude.
Rok 2013 Rok Cest, cest dalekejch, jedinečnejch, přínosnejch a dveře otevírajících. Rok, který mi dal naději dalších cest a víru v přátelství a snad i v určitej druh lásky. Byl to rok, kdy jsem se mnohokrát cítila výjimečně, neopakovatelně, svým způsobem i úspěšně... anebo aspoň příjemně uspokojeně. A i když to mockrát zadrhlo, tak se to vždycky nakonec znova rozjelo - a k dalším a ještě překvapivějším výšinám. Takhle jsem si spokojeně bilancovala... a pak přišlo uklouznutí.
Rok 2013 Rok Cest, cest dalekejch, jedinečnejch, přínosnejch a dveře otevírajících. Rok, který mi dal naději dalších cest a víru v přátelství a snad i v určitej druh lásky. Byl to rok, kdy jsem se mnohokrát cítila výjimečně, neopakovatelně, svým způsobem i úspěšně... anebo aspoň příjemně uspokojeně. A i když to mockrát zadrhlo, tak se to vždycky nakonec znova rozjelo - a k dalším a ještě překvapivějším výšinám. Takhle jsem si spokojeně bilancovala... a pak přišlo uklouznutí.
Ono tedy je zač děkovat i po tom uklouznutí, a to kurva hodně. Ale stejně to tím hodnocením uplynulýho roku zamávalo. A hlavně to zamávalo mým možná trošku namyšleným pocitem spokojenosti a předčasnýho usínání na vavřínech.
