Jaromír Nohavica - Jeruzalém

Za poslední týdny je těch dojmů a pocitů už nějak moc a já na ně nemám slov. Mísí se ve mně doznívání zážitků, vzpomínek, myšlenek, pocitů zmatenosti z dalekých cest a ze závěrů, že všude dobře, ale doma nejlíp. Doznívá ve mně nejnádhernější koncert, jakej jsem měla tu čest v životě vidět. A mate mě, že nemám slova pro dnešní výsledek voleb, kterej mě přiměl zamyslet se, jak dlouho ještě bude doma nejlíp.

A když já na něco nemám slov, tak si je od někoho obvykle půjčím...

Tak mlčky stál jsem a myslel na svou malou zem

Která tam na severu, mezi horama skryta

Zleva i zprava bita, zhora i zdola bita

Tak jsem tam stál a myslel na ně

Jak je to těžké stát na správné straně...

Konference Madeira (říjen 2013)

Nějakým hnutím osudu se stalo, že mi přijali dva příspěvky na dvě zahraniční konference, a obě se sešly asi během čtrnácti dnů. Jen, co jsem se vrátila a aklimatizovala z Denveru, čekala mě Madeira. Konference jako taková byla sice slabší, i když mnohem přívětivější a domáčtější než ta obrovská denverská... ale co mě fakt okouzlilo, byla Madeira. Krásnej ostrov plnej kytek. Musím se sem vrátit.

Konference Denver (říjen 2013)

Moje první doktorandská konference - a hned za mořem. Vyrazila jsem do Denveru. Seznámení s USA bylo celkem příjemné. Dobře se tam chodí pěšky, mají tam pěkná vozidla a letadla, a všude jsou pohodoví a vstřícní lidé. Fajn to bylo.

Šoky z Divokého středozápadu

Začala jsem svůj třetí americký den a ještě včera večer jsem si myslela, že si zdárně zvykám a aklimatizuju se. Že už mě nic moc nepřekvapí. Takže musel přijít šok. A přišel - hned dnes ráno cestou na snídani. Když jsem vykoukla prosklenou recepcí ven, čekal na mě tenhle pohled.

Dojmy z divokého středozápadu

Tak vás pěkně zdravím z Amériky. Včera /nebo už předevčírem?/ jsem podnikla nejdelší cestu svýho dosavadního bytí. Na tu konferenci do Denveru jsem se fakt vypravila a zdárně jsem sem dorazila. V největší depresi balicího pondělka jsem hlásala, že pokud zvládnu tu cestu, tak zvládnu už všecko. Zatím zvládám, pásmové nemoci navzdory. Ta se zatím postarala o můj největší dojem z celé cesty. Ale zaujalo mě i pár dalších věcí.

/další fotky zde/

Doznívání Cesty # 1 - V domě paní Susany

Už čtrnáct dní od návratu z Cesty uplynulo... a já si pořád připadám, jako by některé okamžiky byly včera. Nálady se vracejí, myšlenky pořád letí dál a spousta věcí do sebe jaksi zapadá. Na víkendové vlasaté teologické svatbě jsem zjistila, že to je úplně normální. Cestu lidé zpracovávají (nebo Cesta zpracovává je?) ještě roky po jejím skončení. Tohle není záležitost několika dní. 

Vrací se toho hrozně moc a některé ze vzpomínek nebo pocitů stojí za to, aby se rozletěly do světa. A dnešek je ideální příležitost - před pár okamžikama jsem objevila online stopu jednoho z nejnádhernějších míst celé mojí malé Cesty.

  

Čtrnáct let ve čtyřech dílech

Dnešní večer je neobyčejnej - došlo na to, o čem jsem si myslela, že na to už nikdy nedojde. Dopsala jsem čtvrtej díl svýho ručně psanýho kytarovýho zpěvníčku. Ten zelenej, poslední, mi trval šest let. A hodněkrát jsem si myslela, že ho nedopíšu už nikdy. 

První díl jsem rozepsala v roce 1999, což znamená, že si tyhle svérázný písničkový deníky píšu už  čtrnáct let, rovnou polovinu svýho dosavadního života. Ani bych neřekla, jak v některejch věcech dovedu bejt vytrvalá... :o)