Dálkový výslech aneb I ve whisky je pravda

Před pár dny mi v komentářích přistála výzva od milé Kash, že prý se mám přidat do bloggerského řetězového výslechu. Obvykle řetězáky příliš nepodporuju, ale tentokrát jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Z několika důvodů. 

Protože blog potřebuje zoufale oživit a já se potřebuju znovu rozepsat. 

Protože se ráda dozvídám o lidech něco novýho.

Protože jsem grafoman a už dlouho jsem na sebe nic nepráskla. 

A protože Kashika, jejíhož předání štafety si vážím. 

A tak sypu do sklenice pár kostek ledu, nalívám kapku ballantiny a dolívám vodou ze studánky... a jedem. Teda ne jedem, jakože bych jím dolívala sklenici, ale jakože jedem na ty odpovědi a další otázky. 

David Gilmour - Love on the Air

Mám za sebou pěknej den. Takovej úplně obyčejnej pěknej. Se všema těma pěknejma věcma, na který už dlouho nebyl čas nebo okolnosti: s modrou bíle pokreslenou oblohou a jasným podzimním sluníčkem, který ze všeho vytahovalo barvy; s foťákem, kterej ty barvy /do velké míry neúspěšně/ lovil; s letadlama nad hlavou, který se mi zákeřně schovávaly za kopcem a s ledovou vodou ze studánky. A s písničkou v hlavě. Šla jsem pro vodu, fotila oblohy, cesty a listy a po děsně dlouhý době jsem si zpívala. A vlastně jsem nevěděla proč. 

Ale možná jsem cosi přijímala... lásku ve větru. Nebo jsem ji vysílala. Nevím. 

Dobrý člověk ještě žije

...ne, nemyslím tím sebe, i když očividně ještě žiju též; jakkoli tomu tenhle blog v posledních týdnech nenasvědčoval. Žiju - většinou hodně rušně, občas trošku klidněji... a občas si střihnu i nějakou podobně adrenalinovou situaci jako dneska. I když díky tomu dobrému člověku z titulku skončila dobře.

Je to za náma

Opět jsem dlouho nepsala. Tak dlouho, že jsem skoro až zapomněla, jak můj nový blog vypadá /ne, pořád ještě jsem se s ním naplno nesžila/. Tentokrát jsem pro to měla vážný důvod - rekonstruovali jsme byt. Povedlo se, přežili všichni: my rekonstruující i rekonstruovaný. A povedlo se to báječně...

 

COTAMTIIDIOTIKSAKRUVYVÁDĚJ

...zněla moje dnešní první ranní myšlenka. Nikdy bych neřekla, že za správných okolností dokážu vyletět z postele s ještě zalepenýma očima. Do normální vstávací doby mi zbývala hodina a mě probudil řev leteckejch motorů. Ale jako fakt ŘEV. 

Jak jsem se stala adoptivní kočičí mámou

Jedním z mých vysněných dětských povolání byla kromě archeoložky, doktorky a agentky FBI také pečovatelka v kočičím útulku - kočky jsem milovala snad odjakživa. S péčí o ně to už tak žhavé nebylo, ale dětské sny jsou přece od toho dětské, aby byly nesmyslné. Vyrostla jsem a sny mě z různých důvodů opustily - s tím o kočičím útulku skoncovala alergie. Skoncovala i s mým předsevzetím, že až budu jednou mít vlastní bydlení, bude tam se mnou nějaká ta chlupatice bydlet. Osud tomu ale chtěl tak, že jsem se přestěhovala do nedaleké blízkosti jednoho kočičího útulku... 

V zákulisí letiště: Letové ověřování

Pod docela obyčejným názvem se skrývá velezajímavá činnost, díky níž mohou letadla snadno a hlavně bezpečně létat a přistávat. Navádí je pozemní navigace - a ta musí ukazovat přesně. A aby přesně ukazovala, o to se stará specializovaný tým lidí a letadel, za kterými jsem se vypravila s foťákem... a výsledkem je druhý díl letištního seriálu. 

Mám ale pocit, že bych tentokrát měla udělat i druhou neoficiální a neprofesionální polovinu, do níž zahrnu taky svoje slastné slintání nad modrou oblohou a letohrádkem Hvězda pod náma při kalibračním letu, letmý pocit dotčenosti, když jsem před "hopsáním" na kontrolním klesání dostala zvracecí pytlík, úžas z toho, že i letadla se odemykají obyčejným klíčkem a poučování kalibračních pilotů, že vaření je důležitější než lítání a ať se sebou něco udělám. Nu, tahle reportáž stála ve všech směrech za to.

Jak se kalibruje letiště, aby letadla trefila na zem