Kamenné kompozice 6: I am a Rock

Někdy toho člověk nemusí moc namluvit a napřemýšlet, stačí jen poslouchat a cítit. :-)  K tomuto výtvoru mi hrála a vše inspirovala I am a Rock - jedna z nejvytrvalejších a nejkrásnějších písní mého života. 

https://youtu.be/hTKcqOWprRc

Kamenné kompozice 5: Podzimní

 

Ňáko se mi zastesklo po starejch dobrejch kratochvílích a hlavu vypínacích činnostech. Tak jsem vytáhla misku s kamenama barev země (bude lepší, když nebudu vždycky stavět ze všech a těch stejných kamenů; změna je život) a dala se do stavění. Něco o podzimu, laskavosti a vlídnosti k sobě. Poslední dobou si jí dopřávám nadstandardně a má to cosi do sebe. :-)

Někdy je fajn být jak ježek
Jenom tak v doupěti ležet
Spočinout, spát, občas i žrát
A nechat svět kolem běžet

Ze čtenářského deníku 22

 Terry Pratchett - Čarodějky na cestách (Úžasná Zěměplocha 12): 

• Pohádky jsou důležité.
  Lidé si většinou myslí, že pohádky vytvářejí lidé. 
  Většinou je tomu právě naopak. 
  Pohádky (a ostatně i jiné příběhy) žijí nezávisle na těch, kdo v nich vystupují. Jestliže chápete tohle, pak je ve vašem vědění síla. 
  Pohádky a báje, veliké a pestrobarevné study tvarovaného časoprostoru, se vlnily a vlály vesmírem od prvopočátku času. A vyvíjely se. (...) 
  Jejich existence pokryla jemnými, ale neobyčejně vemlouvavými vzorci celý ten zmatek, kterému se říká historie. Pohádky a příběhy vytvořily hluboké brázdy, kterými se většina lidí ubírá, stejně jako teče voda z úbočí hor pokaždé stejnými cestami. A pokaždé, když cestou příběhu projdou noví a odpočinutí představitelé, brázda se prohloubí. 
  Tomu se říká teorie příčinných souvislostí příběhů a vyprávění a znamená to, že určitým způsobem počatý příběh na sebe začne brát určitou podobu. Nabírá do sebe záchvěvy spojené se všemi jinými podobami sebe sama, ať už byly vyprávěny kdekoliv.
  Proto se historie neustále opakuje. 
  Proto bohům ukradlo oheň tisíce hrdinů. Tisíce vlků pohltilo babičku a bylo políbeno tisíce zakletých princezen. Miliony bezděčných herců prošlo - nevědomky - brázdami příběhu. 
  (...) Pohádkám je jedno, kdo v nich účinkuje. Důležité je jen to, že příběh je vyprávěn a že se neustále opakuje. Nebo, pokud tomu dáte přednost, si to představte takhle: Pohádky jsou parazitující životní forma, která deformuje životy tak, aby co nejlépe sloužily životu samotnému. 
• "Víte, když ženská vychová děti a tak dál, chce prostě začít žít svůj vlastní život." 
  "A čí život to žila do tý doby, slečno?" 
  (...) "No, vždyť víte, jak to je," řekla a během řeči si připravila jakés takés vysvětlení, "nastanou prostě chvíle, kdy žena touží najít sebe sama." 
  ""No, ale proč potom nezačne hledat zrovínka tady, doma?" 
• "Tak může vážně myslet jen sudička kmotřička, nikdo jiný! Chodit sem a tam a vnucovat lidem dobré konce, ať už o ně stojí nebo ne! Moc fajn!" 
  "No ale na dobrých koncích přece není nic špatného," odporovala jí se zápalem Magráta. 
  "Poslyš, šťastný konec je dobrá věc, když se ukáže, že je opravdu šťastný," odpověděla jí Bábi a rozhlížela se po obloze. "Jenže to za lidi nikdy nevyřešíš, ty jim ten šťastný konec jednoduše přičarovat nemůžeš, protože to nejde. Je snad jediný způsob, jak bys mohla lidem zajistit, aby bylo jejich manželství šťastné. Ve chvíli, kdy oba řeknou 'ano, beru', bys jim musela useknout hlavy, rozumíš? Štěstí... šťastný konec je něco, co se nedá vyčarovat..." 
  Bábi Zlopočasná upřela oči ke vzdálenému městu. "Jediné, co můžeš vyčarovat," dodala, "je konec." 
• Byla ochotná uvěřit tomu, že tenhle dům skrývá něco velmi ošklivého. Ne zlo. Ty dvě ženy - neženy nebyly zlé, stejně jako není zlem dýka nebo příkrý útes. Být zlý, to znamená mít na výběr. Zlá může být jen ruka, která bodne dýkou nebo postrčí svou oběť z útesu, a tady se jednalo o něco podobného. 
• Člověk si dokázal osedlat boha snáz, než tomu bylo naopak. Jistě, později bude nutno zaplatit cenu, ale tak to bylo vždycky. Podle zkušeností paní Gogolové nakonec skončil na smrtelné posteli každý. 
• Co byl bůh? Ohnisko víry. Když lidé uvěřili, bůh nabýval na velikosti a síle. Zpočátku pomalu a nenápadně, ale jestliže mohly močály něčemu naučit, naučily trpělivosti. 
• Jestliže se vám tohle podaří, když jste zlí, pomyslela si Stařenka Oggová, možná že by mi pár let zlé pověsti udělalo taky dobře. Cena za hříchy je smrt, ale stejný honorář od vás bude požadovat i ctnost, a zlo a neštěstí mají tu výhodu, že se v pátek dostanou z práce dřív domů. 

Další příběh věnovaný zeměplošské trojici čarodějek. Za mě nejslabší z čarodějkovské série. Námět nic moc, motivy pohádek příliš zamotané, oblíbená postava Bábi Zlopočasné byla až moc kousavá, až mě štvala. Špatné to nebylo, ale že bych kecla na zadek, to také ne. Ale na chození po lesích dobrý. :-)

Hodnocení: ***

Terry Pratchett - Dámy a pánové (Úžasná Zeměplocha 14): 

• Elfové jsou úžasní. Vyvolávají úžas. 
  Elfové jsou zázrační. Působí zázraky. 
  Elfové jsou romantičtí. Sesílají romantické sny. 
  Elfové jsou kouzelní. Spřádají kouzla. 
  Elfové jsou strašliví. Budí strach. 
• Vy vlastně nechcete být čarodějkami. Rozhodně byste jimi nechtěly být, kdybyste věděly, co to znamená. A teď prostě běžte pryč. Běžte domů. Nezkoušejte být paranormální, dokud se nenaučíte být normální. 
• "Před svým bohem stůj, před svým králem se klaň a před svým manželem kleč. To je můj recept na šťastný život," prohlásila Stařenka ke dveřím. 
• Lidé měli paměť špatnou. Společenstva měla paměť dobrou, roje si pamatují, zakódují potřebné informace, aby je propašovaly přes cenzuru vědomí, předávají ji od babičky k vnoučeti v malých nesmyslných kouscích, které vědomí nepovažuje za nutné zapomenout. Občas se pravda udržuje při životě navzdory snahám úředních správců informací.
• "Předpokládám, že bych čekal trochu mnoho, kdybych čekal, že pokleknete?" 
  "To, jaksi, tedy ano, Vaše ctihodnosti," usmála se Stařenka. 
  "Víte, paní Oggová, způsob, jakým vy projevujete úctu svému bohu, je takový, že kdyby vás při tom viděl průměrný ateista, zezelenal by závistí." 
• "Lidé jen berou. Rozrývají zem pluhy. Oni zem jen plení." 
  "Někteří ano, to připouštím. Ale jsou jiní, kteří vracejí víc, než si vezmou. Dávají zemi svou lásku. Mají zem i v kostech. Ukazují zemi, k čemu byla stvořena. A od toho tady lidé jsou. Bez lidí by Lancre bylo jen kusem země s nesouvislým zeleným porostem. Ty zelené kousky země by ani nevěděly, že se jim říká stromy. Žijeme tady dohromady, paní - my a půda. Už to není obyčejná hlína, je to země. Je jako kůň, kterého někdo zkrotil a choval, nebo dobře vycvičený pes. Pokaždé, když lidé do země vmáčknou radlici nebo zasadí semeno, ta zem se vám vzdaluje," vysvětlovala Bábi Zlopočasná. 
• "Lidé nás pořád potřebují," zamračila se Královna. 
  "Už ne. Občas by vás chtěli. To je ale něco jiného. Jenže jediné, co jim dokážete dát, je zlato, které zmizí při ranním úsvitu."
  "Jsou takoví, kteří řeknou, že zlato na jednu noc jim stačí." 
  "Už ne." 
  "Pořád lepší než železo, ty stará lidská trosko, ty hloupé děcko, které zestárlo a nic přitom nedokázalo a ničím nebylo!" 
  "Ne, není k ničemu. Je jen lesklé a hladké na dotek. Hezké napohled, ale naprosto k ničemu," pokračovala Bábi a její hlas byl klidný a vyrovnaný. "Jenže tohle je skutečný svět, paní. To jsem se musela naučit. A žijí v něm skuteční lidé. Nemáš na ně právo. Lidé mají dost práce s tím být lidmi. Nepotřebují, aby ses jim tu ještě potulovala ty se svými zářícími vlasy, lesklýma očima a blýskavým zlatem. Aby ses jen tak proplétala životem, stále mladá, stále s písní na rtech a stále nepoučitelná." 
  "Takhle jsi ale předtím nemyslela." 
  "Ne, ale to už je dávno. A paní, možná jsem stará, ale hloupá - hloupá ne. Vy nejste žádná bohyně. Já proti bohům a bohyním nic nemám, pokud zůstávají tam, kam patří. Ale musí to být bohové, které jsme si sami stvořili. Takové bohy totiž, když už je nepotřebujeme, můžeme klidně rozebrat na kousky, rozumíte? A elfové někde tam daleko v Elflandu, no, možná je to něco, co lidé potřebují, aby s pomocí své představy překonali nějakou tu železnou dobu. Ale já tady elfy nechci. Vy nás nutíte toužit po něčem, co nikdy nemůžeme mít. To, co nám dáváte, je zcela bezcenné a chcete všechno, co máme. Nakonec nám zbývají jen chladná horská úbočí, prázdnota a elfí smích." 
• "Nevíte nic, vůbec nic. Co neumírá, nemůže žít. Co nežije, nemůže se měnit.  Co se nemůže měnit, nedokáže se učit. I ta nejmenší stvoření, která umírají v trávě, toho vědí víc než vy. Máte pravdu. Jsem starší. Vy žijete déle, ale já jsem starší než vy. A lepší než vy. Ale řeknu vám, madam, že na tom není nic těžkého." 
• "Já nesouhlasím s tím, aby se někdo plácal v okultismu," řekla Bábi pevně. "Jakmile se jednou začneš zaobírat okultismem, začneš věřit na duchy, a když začneš věřit na duchy, klidně začneš věřit i na démony, a než se vzpamatuješ, věříš na bohy, a to už je opravdu malér." 
  "Vždyť všechny ty věci přece existují," upozornila ji Stařenka Oggová. 
  "Ale to neznamená, že musíš plýtvat časem na to, abys na ně věřila. To jim pomáhá a dodává jim to sílu a odvahu." 
• "Víte, pane, někdy si myslím, že přímo před sebou máme celý oceán pravdy a já jen sedím na pláži a hraju si s... s kamínky." 
• Někdy, když věnujete důkladnou pozornost oblázkům na pobřeží, dozvíte se i něco o moři. 
• "Nezáleží na tom, co v těch vlasech máš, je důležité, jak se ti to tam dostalo." 
• "Vždyť je to zvíře. Zvířata nevraždí. Vraždit dokáže jen nadřazená rasa. To je jedna z věcí, kterými se lišíme od zvířat." 

Myslím, že jsem našla zatím nejlepší Zeměplochu. V něčem to bylo trošku jiné než ostatní díly; v něčem se to drželo staré dobré zeměplošské kvality. Super postavy - Stařenka, Bábi a Magráta jsou zárukou kvality. Tady se to výrazně zlepšilo tím, že Bábi zase začala být snesitelná, to znamená zcela skvělá.
No a zápletka... myslím, že tak brzy ve mně nevybudovala napětí zatím žádná zeměplošská příhoda. Invaze krutých tvorů, kteří to s námi vůbec nemyslí dobře, ale umí se tvářit krásně, vznešeně a esteticky... jo, tohle bylo fakt dobré. 
Hodnocení: *****

Terry Pratchett - Muži ve zbrani (Úžasná Zeměplocha 15): 

• Tak, pomyslel si kapitán Elánius, co v tom doopravdy je? Vážně o ni stojíš? S láskou si nelam tolik hlavu, po čtyřicítce je velmi riskantní tohle slovo používat. Nebo máš jen strach, že se z tebe stane starý člověk, který umře neschopen opustit koleje svého života a bude pohřben jen díky lítosti skupiny mladíků? 
• "Vzpomeň si, jak nám říkal, že bychom jim pak měli položit nějaké otázky." 
  "Ale už neřekl, že nám na ně musí být schopni odpovědět." 
• "Já myslel, že trpaslíci nevěří na ďábly, démony a takové věci?" 
  "To je pravda, ale... nejsme si jistí, jestli to vědí ti ďáblové a démoni." 
• Lidé se klaunům smáli, ale to bylo z nervozity. Význam klaunů spočíval v tom, že když jste je nějakou dobu pozorovali, mohlo se pak stát cokoliv a připadalo vám to celkem veselé. Bylo hezké vědět, že je tady ještě někdo, kdo je na tom hůře než vy. Někdo musel být zadkem světa.
• "Ty sníš o létání," řekl. 
  "Samozřejmě! Teprve pak budou lidé opravdu svobodní. Vzduch nezná hranic. Už nebudou války, protože vzduch je nekonečný. Jak bychom byli šťastni, kdybychom dokázali létat!" 
• "Pije jenom, když má deprese," vysvětloval Karotka. 
  "A kdy má deprese?" 
  "Někdy třeba proto, že se už dlouho nenapil." 
• "Tohle je... podzemní ulice pro... no, pro odpadky," vysvětloval mu Potroublo. "Nevěděl jsem, že Ankh-Morpork vůbec nějaké má." 
  "Možná on Ankh-Morpork ani neví, že on je má," uvažoval logicky Navážka. 
  "To je ono. Správně. Tohle místo je hrozně staré. Jsme přímo v útrobách samotného města." 
  "Tak v Ankh-Morpork i hovno má svůj ulice," prohlásil Navážka a v hlase mu zněl obdiv a úžas. "Pravda, to město velká možnost." 
• Kdyby jeden nevěřil vlastním uším, tak čím uším by měl, k čertu, věřit? 
• Knihovník samozřejmě byl pro to, aby se všeobecně četlo co nejvíc, ale čtenáři jako takoví mu prakticky lezli děsivě na nervy. Na tom, jak neustále tahali knihy z regálů a opotřebovávali jejich slova neustálým čtením, bylo něco svatokrádežného. Měl rád lidi, kteří knihy milovali a respektovali a podle knihovníkova přesvědčení nejlepší způsob, jak to dokázat, bylo ponechat knihy v policích, na místě, které jim bylo určeno od přírody.
• Nemohli jste být poldou v Ankh-Morporku a zůstat normální. Normální člověk prostě nemůže neprojevit zájem, stará se. A starat se v Ankh-Morporku je totéž jako otevřít uprostřed hejna piraní masovou konzervu.
• Dokázal by vést celé armády, pomyslela si Angua. Skutečně by to dokázal. Někteří lidé jsou schopni silou svých vizí pozvednout k výšinám celé země. On také. Ne snad proto, že by snil o pochodujících armádách nebo tisíciletých říších, ale díky své víře, že každý tvor je uvnitř slušný a dá se s ním vyjít po dobrém, pokud se obě strany budou opravdu snažit. V tu věc věřil tak silně, že jeho víra hořela plameny, které byly mnohem vyšší než on sám. Sníval sen, jehož jsme byli my všichni součásti, a jeho víra byla tak silná, že přetvářela svět kolem něj. Nejpodivnější na tom všem bylo, že ho nikdo nechtěl zklamat. Bylo by to jako kopnout největší štěně v celém vesmíru. Je to svým způsobem určitý druh magie.

Nějak tak se mi zdá, že cca od Sekáče začíná Zeměplocha ne přímo temnět, ale občas docela zvážní. A vůbec to není špatný. Naopak, když se v inteligentní humoristické knížce objeví semtam vážnější úvaha, přijde mi, že pak funguje mnohem víc, než kdyby byla zapasována do knihy esejů. Muži ve zbrani jsou super. Líbilo se mi nahlédnutí pod pokličku věčných etnických neshod v Morporku, líbilo se mi, jak se postavy samy v sobě vyrovnávají s komplikacemi, které přináší to, že jste jiný (svobodník vlkodlačice Angua je dokonalá!). Když se v ději humoristické knihy objeví takový ty obyčejný a všem světům společný věci jako přátelství, vděk, bolest, touha a opojení mocí, nebo touha po pomstě, má to najednou mnohem větší grády a taky se tomu najednou dá mnohem víc věřit. A to je vždycky u knížky obrovský plus.
Hodnocení: *****

Ze čtenářského deníku 21

Terry Pratchett - Stráže! Stráže! (Úžasná Zeměplocha 8):

• Museli jsme a musíme s těmi okolo nás vycházet století. Vycházet s někým, to byla prakticky podstata naší zahraniční politiky. Mám dojem, že jsem teď slyšel, jak vyhlašujeme válku prastaré civilizované zemi, se kterou jsme zatím vždycky víceméně vycházeli, i když se nám zdá jejich jazyk směšný. A pak celému světu... A co je na tom nejhorší, je to, že bychom pravděpodobně vyhráli.
• Pokud existovalo něco, z čeho na něj padala větší deprese než z jeho vlastního cynismu, pak to bylo to, že mnohokrát nedokázal být ani zdaleka tak cynický jako skutečný život.
• Možná to byla okamžitá smrt, vypadalo to jako okamžitá smrt, ale Zavoněl ležel celou noc s otevřenýma očima a přemýšlel, jestli se ty poslední mikrovteřiny nějakým způsobem nenatáhnou na subjektivní do běla rozžhavenou věčnost, v níž se každá buňka vašeho těla změní na pouhý obláček odpařené plazmy a vy budete uprostřed toho všeho stále ještě živý...

Hodnocení: ****
Obstojná součást zeměplošské série, aneb jak parta podivných jakoby policajtů z špinavého hlavního města Zeměplochy bojuje sama se sebou a podivnými událostmi ve městě. A do toho se koná velký exkurz do života bahenních draků, podivných stvoření, jejichž životním cílem je nenechat vymknout kontrole chemičku v jejich vlastním žaludku a nepřivést ji k výbuchu. 

Terry Pratchett - Sekáč (Úžasná Zeměplocha 11):

• Mágové nevěří na bohy, stejně jako třeba obyčejní lidé nevěří na stoly. Oni vědí, že bohové jsou, že existují z určitého důvodu, a rádi jim přiznají jejich místo v dobře organizovaném vesmíru. Jednoduše nevidí důvod k nějakému zdůrazňovanému věření, nepovažují za nutné chodit kolem a volat "ó, veliký stole, bez nějž bychom byli ničím". Bohové buď jsou, ať už na ně věříte nebo ne, nebo existují jen jako přechodné vyjádření vaší víry, a v tom i onom případě si toho vůbec nemusíte všímat a šetřit si kolena na stáří.
• Rumpálovi začalo docházet, že lidské tělo není řízeno mozkem, i když ten si většinou myslí něco jiného. V praxi je tělo řízeno více než tuctem složitých automatických systémů, které tikají a bzučí s takovou dokonalostí, že si jejich přítomnost vůbec nikdo neuvědomuje, dokud se neporouchají. 
  Prozkoumal se z kontrolního stanoviště v mozku. Prohlédl si tichou chemickou továrnu svých jater s tím samým pocitem zmaru, jaký by zažil výrobce kanoí, který by si prohlížel kontrolní místnost supertankeru řízeného počítačem.
• Mrtví lidé, kteří se nám potulují kolem - to je velmi nehygienické! 
• Všechno, co existuje, lpí na životě. Dokonce i věci, které nežijí.
• Mágové oznámili, že univerzita stojí na magické půdě, a tudíž je vyňata ze všech poplatků, daní a ostatního zatížení mrzkým mamonem, a kromě toho vědomosti že se zdanit nedají. 
  Patricij odtušil, že dají. Je to dvě stě tolarů per capita, a jestliže jim per capita dělá problém, může jim zajistit decapita.
• Nemůžeš bejt bohatej a máklej. Když si bohatej, můžeš bejt akorát výstřední. 
• Co však je na Vypočítavých borovicích nejzajímavější, je způsob, jakým počítají. 
  Když si tyto rostliny mlhavě uvědomily, že lidé dokážou odhadnout čas podle počtu jejich letokruhů, došly jakýmsi zvláštním myšlenkovým postupem k názoru, že to je důvod, proč lidé stromy kácejí. 
  Takřka přes noc upravily svůj genetický kód a na jejich kmenech se zhruba v úrovni očí průměrně vysokého člověka objevila světlá čísla, která udávala jejich přesný věk. Za necelý rok jako rostlinný druh téměř vyhynuly kvůli náhlému rozvoji průmyslu na výrobu dřevěných ozdobně vyřezávaných domovních čísel.
• Pevná víra v něco je jednou z nejmocnějších organických sil v mnohovesmíru. Přirozeně, že horou nepohne. Ale dovede stvořit někoho, kdo to dokáže. 
  Lidé většinou myšlenky víry chápou špatně. Myslí si, že fungují pozpátku. Myslí si, že průběh je - nejprve objekt, pak víra. Ale ono je to obráceně. Víra se pohybuje a rozprostírá se v materii reality jako kusy jílu, které se otáčejí a mění tvar na hrnčířském kruhu. Takhle byli například stvořeni bohové. Bohové museli být stvořeni svými věřícími, protože stačí krátká exkurze do života některého z nich, abychom zjistili, že jejich původ v žádném případě nemůže být božský. Mají sklony provádět tytéž věci jako lidé, když k tomu dostanou nějakou vhodnou příležitost, zvláště když dojde na nymfy, zlaté deště nebo zdrcení vašich nepřátel.
  Víra vytváří i další věci. 
  Stvořila například Smrtě. Ne obyčejnou smrt jako terminus technicus pro stav těla, které opustil život, ale Smrtě jako osobnost. Vyvinul se, jak už to tak v podobných případech bývá, současně se životem. V témže okamžiku, kdy si první živoucí věc uvědomila možnost, že se z ní najednou stane věc neživá, vznikl Smrť. Byl Smrtěm dávno předtím, než o něm začali uvažovat lidé, kteří jenom té osobnosti, staré miliony let, dodali tvar, podobu a všechny ty kosy a roucha. 
  A teď byl pryč. Jenže víra se nedá zastavit. Víra je poháněna především vírou. A protože ohnisko víry zmizelo, začala se objevovat ohniska nová. Zatím malá a slabá. Samostatné smrti každého živého druhu, už ne jednotné, ale odlišné. 
  V temném proudu plul Smrť jepic, porostlý černými šupinami. V lesích se pohybovalo neviditelné stvoření, jehož podstatou byl jen zvuk, a každý, kdo zaslechl to děsivé sek-sek-sek, okamžitě věděl, že potkal Smrtě stromů.
  Centimetry nad pískem pouště se pohyboval temný a prázdný krunýř... Smrť želv.
  Smrť lidí ještě nebyl dokončen. Lidé občas totiž věří na velmi složité věci. Je to jako rozdíl mezi průmyslovým výrobkem a něčím, co pro vás vyrobí na zakázku. 
• Musela jsem otci slíbit, že berňáku nikdy v životě nepomůžu. Říkal, že pouhé pomyšlení na berňák v něm vyvolává touhu jít si lehnout a nedělat nic. Dál říkal, že existuje smrt a daně, a že daně jsou mnohem horší, protože smrt vás aspoň nepotká každý rok. 
• "Já si nikdy nebyl jistý, co je dobře," odpověděl jí Vilém Klika. "Nejsem si ani jistý, že existuje takového jako dobře. Nebo špatně. Jsou jenom místa, kde stojíte.
• Kromě toho... docházelo tady k nepravidelnostem. Kdekoliv máte osobnost, dochází k výkyvům. (...) Známá věc. (...) Stát se osobností znamená stát se neúčinným. Nechceme přece, aby se nám to rozmohlo. Co kdyby si vyvinula osobnost třeba taková přitažlivost? Co kdyby se rozhodla, že bude mít ráda lidi? (...) 
  Kde je osobnost, tam vznikají nesváry. (...)
  Vypěstovat si osobnost - to znamená konec. 
• Existuje bilion Posledních soudců, ale ti všichni jsou jen různými aspekty jediné Smrti - Azraela, Velkého přivolavače, Smrti vesmírů, Začátku a konce času. 
  Většina vesmíru pochází z temné materie a jen Azrael ví, kde to je. (...) 
  Zeměplošský Smrť povstal. "Pane, žádám o..."  
  Odnikud vklouzli do bytí tři služebníci zapomnění a postavili se vedle něj. 
  Jeden řekl: Neposlouchej ho. Obviňujeme ho ze zasahování do běhu věcí. 
  Jeden řekl: A ze smrťovraždy. 
  Jeden řekl: A pýchy. A z toho, že žil s úmyslem přežít. 
  Jeden řekl: A z toho, že stranil chaosu proti novému řádu. 
  Azrael zvedl obočí. 
  Služebníci od Smrtě v dychtivém očekávání poodlétli. 
  "Pane, víme, že není určený řád, kromě toho, který sami stvoříme..." 
  Azraelův výraz se nezměnil. 
  "Není naděje, jen my. Není milosrdenství, jen my. Není spravedlnost. Jsme jen my." 
  Oblohu vyplnila tmavá, smutná tvář. 
  "Všechny věci, které jsou, jsou naše. Ale musíme se starat, mít péči. Protože když nebudeme mít péči, neexistovali bychom. Kdybychom neexistovali, pak by neexistovalo nic, jen slepé zapomnění. Ale i slepé zapomnění musí jednoho dne skončit. Pane, poskytneš mi jen malou částečku času? Pro správnou rovnováhu věcí. Aby bylo vráceno, co bylo dáno. Pro vězně a pro let ptáků." 
  Smrť o krok ustoupil. 
  Bylo nemožné přečíst výraz na Azraelově tváři. 
  Smrť vrhl kosý pohled na tři služebníky. 
  "Pane, v co by měla úroda doufat, když ne v poctivou péči sekáče?" 
  Čekal. 
  "Pane?" ozval se Smrť po chvíli. 
  V době, kdy čekal na odpověď, se rozpadlo několik galaxií, které zavířily kolem Azraela jako papírové konfety, odrazily se od něj a zmizely. 
  Pak Azrael řekl: 
  ANO.
• "Ten velký diamant je hezky těžký. Ale i tak je hezký," dodala zdráhavě. "Kde jste ho dostal?" 
  "Od lidí, kteří si mysleli, že to je slza jejich boha."
  "A je?" 
  "Není. Bohové nikdy nepláčou. Je to obyčejný uhlík, který se díky vysokému tlaku a teplotě změnil v diamant, to je všechno." 
  "To znamená, že v každém kousku uhlí se ukrývá diamant, který čeká, až ho někdo stvoří, je to tak?" 
  "Přesně, slečno Zahořalá." 
• "Jsi jen tak stará, jak si myslíš, že stará jsi." 
  "Jak? Hm. Vážně? Tyhle hlouposti lidé říkají pořád dokola. Vždycky říkají 'Na mou čest, vypadáte skvěle!' Taky říkají 'I stará vrba se občas zazelená', 'Na staré housle se dají zahrát hezké písničky' a spoustu dalších podobných věcí. Jedna pitomost větší než druhá. Jako by stáří bylo něco, z čeho by se člověk měl radovat! A když o tom dokáže navíc ještě filozofovat, tak se mu připíšou body! Moje hlava dokáže bez potíží myslet jako za mlada, ale moje kolena se už na to dívají jinak! Nebo moje zuby. Zkus říct mým kolenům, že jsou jen tak stará, jak si myslí, a uvidíš, jestli ti to pomůže. Nebo jim." 
  
• "Víš," řekla najednou slečna Zahořalá, "celý večer jsem přemýšlela, jak se to stane. Jak to uděláš. Myslím... lidé přece musí umřít na něco, ne? Nejdřív jsem si myslela, že to bude vyčerpáním, ale nikdy jsem se necítila líp! Byl to nejkrásnější večer mého života, a přitom jsem se ani nezadýchala. Abych řekla pravdu, připadám si jako znovuzrozená, Viléme. A já..." 
  Najednou se zarazila. 
  "Vždyť já ani nedýchám!" To nebyla otázka. Zvedla si dlaň před ústa a ze všech sil se na ni pokusila dýchnout. 
  "Ne." 
  "Tak takhle je to. Nikdy v životě jsem si tak neužila... hej! Takže... a kdy?" 
  "Vzpomínáš si, jak jsem se objevil a ty jsi řekla, že jsem tě vystrašil tak, že se v tobě skoro zastavil život?" 
  "Jistě." 
  "Zastavil se." 
  Nezdálo se, že by ho slečna Zahořalá poslouchala. Obracela si před očima ruku, hned hřbetem nahoru, hned zas dlaní, jako by ji nikdy v životě neviděla. 
  "Vidím, že jsi udělal nějaké změny, Viléme Kliko," řekla po chvíli. 
  "Ne, já ne. To život dělá změny." 
  "Víš, co myslím. Vypadám mladší." 
  "I to k tomu někdy patří." 
  Luskl prsty. Truhlík přestal okusovat živý plot a pomalým klusem se rozběhl k nim. 
  "Něco ti řeknu," zamyslela se slečna Zahořalá. "Často jsem přemýšlela o tom, že každý má takové svoje přirozené stáří. Vidíš děti, kterým je deset a chovají se, jako by jim bylo pětatřicet. Někteří lidé se dokonce narodí ve středním věku. Bylo by hezké říkat si, že já byla..." podívala se sama na sebe... "no, řekněme osmnáctiletá... celý život. Myslím uvnitř, v duši." 
  Smrť mlčel. Pomohl jí vysednout na koně.
  "Ty jsi asi nikdy Život nepotkal, že?" 
  "Ve vší úctě mohu říci, že nepotkal." 
  "Bude to asi nějaký velký, bílý, zářící a praskající nesmysl. Jako elektrická bouře v kalhotách," zamyslela se slečna Zahořalá. 
  "Myslím, že ne." 
  Truhlík se vznesl k ranní obloze. 
• Rumpál se znovu podíval na hladinu řeky. "Bylo to úžasné," poznamenal. "Po všech těch letech. Je důležité, když vás někdo potřebuje." 
  "Ano. Ale proč?" 
  Rumpál se zatvářil překvapeně. "Vlastně ani nevím. A jak bych to měl vlastně vědět? Možná proto, že jsme v tom všichni dohromady. Protože v tom nechceme nechat své bližní. Protože je hrozné být naživu, a přitom vlastně mrtev. Protože všechno je lepší než být sám. Protože člověk je člověk." 
  "A šestipence je šestipence. Ale obilí není jen obilí." 
  "Není?"
  "Ne." 
  Rumpál se zaklonil. Kamenné opěradlo ještě sálalo teplem slunečného dne. K jeho překvapení se Smrť zaklonil také. 
  "Protože vy jste všechno, co máte," řekl Smrť.
  "Jak? No ano. To taky. Támhle někde je velký a chladný vesmír." 
  "To byste se divil." 
  "Jeden život je hrozně málo." 
  "Upřímně řečeno,  těžko říct." 
  "Hmmm?" 
  "Rumpále Žičko?" 
  "Ano?" 
  "To byl váš život."
  A tak, s pocitem nesmírné úlevy, všeobecného optimismu a s přesvědčením, že to všechno mohlo dopadnout mnohem hůř, Rumpál Žička zemřel. 
  V uličkách města, kde ještě bylo šero, se přesně v té chvíli rozhlédl Reginald Půlbotka na obě strany, vytáhl zpod kabátu načepýřený štětec a malou sklenici barvy a napsal na příhodnou zeď, kterou si zvečera vyhlédl: "Uvnitř každé žijící osoby je mrtvá osoba, která čeká, až se dostane ven..." 
  A bylo po všem. Byl konec. 
• Smrť zůstal sám a pozoroval, jak obilné klasy tančí ve větru. Samozřejmě, bylo to jen takové přirovnání. Lidé jsou víc než obilí. Víří svými krátkými přepůlenými životy, poháněni doslova a dopísmene hodinovými stroji a strojky, a vyplňují každý svůj den od kraje ke kraji živočišnou a úpornou snahou žít. A všechny jejich životy jsou stejně dlouhé. Ty velmi dlouhé i velmi krátké. Alespoň když se na ně díváte z hlediska věčnosti. 
  A najednou se odněkud ozval slaboučký hlas Viléma Kliky a řekl: Jenže z hlediska majitele jsou ty delší lepší.
  KVÍK. 
  Smrť sklonil hlavu. 
• Představte si vysokou černou postavu, obklopenou zlatými lány obilí... 
  - "NE, v žádným případě nemůžeš jezdit na kočce. Kdo to kdy slyšel, aby krysí Smrť jezdil na kočce? Krysí Smrť by měl jezdit na nějakém psovi." 
  Představte si další pole, obrovskou šachovnici polí, která se v mírných vlnách táhne až k obzoru...
  "No MĚ se neptej, JÁ to nevím. Třeba nějaký druh teriéra..." 
  ... pole obilí, živá, která si tiše šeptají ve větru. 
  "DOBRÁ, a bleší Smrť může jezdit s tebou. Tak zabijete dvě mouchy jednou ranou." 
  ...a čekají, až k nim doběhne hodinová ručička ručních období.
  "OBRAZNĚ ŘEČENO." 
  
  

Hodnocení: *****
Nádherná, úsměvná a přitom citlivá knížka, v níž hlavní roli hraje zeměplošský Smrťák a jeho funkce. Tedy, funkce, které byl dočasně zbaven. Degradován na obyčejného smrtelníka, vypravil se na Zeměplochu jako obyčejný nádeník hledající práci. Našel nejen práci, ale také kus přátelství, radosti, odvahy, starostlivosti a dalších věcí, které dohromady tvoří lidský život. A Smrťák, který tyhle věci prožil a zná, už vůbec nemůže být zlý. Jestli se dá o nějaké knize o smrti říct, že je nádherná, tak je to tahle. 

Červenec 2020: Dovolená Mutěnice a okolí

I letos jsem se vydala trávit dovolenou na jih. Původním plánem sice bylo dokončit loni rozejítou cestu do Santiaga, ale letošní situace tomu tak úplně nenahrává, i řekla jsem si, že Španělsko mi neuteče a že si letos dám něco menšího, bližšího a nízkonákladovějšího. Volba padla na Jižní Moravu - Mutěnicko. Vylákalo mě sem plno keší a vyhlídka tepla a dobrého pitiva. :-) Všecko bylo splněno. Jo a na tu loňskou španělskou notu mi to brnkalo hodně, hodně. Dlouhý cesty přede mnou, kopečky v dáli, jítí prašnýma cestama mezi vinicema a obilnýma polema. A slunečnice. A levandule, strašně moc levandule. :-) Krásný to bylo. 

Ze čtenářského deníku 20

 Jerome Klapka Jerome - Poutníkův deník / Lenochovy myšlenky:

• Jaký zajímavý útvar socialismu představuje moderní civilizace. Nemám na mysli socialismus takzvaných socialistů, jejichž soustava je, jak se zdá, vytvořena podle pravidel trestanecké kolonie, v níž má být každý ubohý hříšník nucen k práci jako tažné zvíře, nikoli však pro svůj osobní prospěch, nýbrž pro blaho společnosti. V jejich světě jako by nebyli lidé, ale jen čísla, jako by nebyla ctižádost, ani naděje, ani strach. 
• Jak člověk pracuje, tak se k němu Společnost chová. Mně Společnost řekne: "Ty seď za svým stolem a piš, to je vše, co od tebe požaduji. Nejsi sice zvlášť užitečný, dovedeš ale vyrábět dost toho, čemu, jak myslím, ty a tvoji přátelé říkáte literatura, a jsou lidé, kteří, jak se zdá, to rádi čtou. Tak dobře, seď tam a piš tu literaturu nebo co to je, a mysli na to. Já ti opatřím psací potřeby, vtipné a zábavné knihy, lepidlo a nůžky a ostatní, co bys mohl potřebovat k svému zaměstnání. Budu tě živit, šatit, ubytuji tě a dopravím tě na místa, kam bys chtěl jet. Budu pečovat o to, abys měl dost tabáku a jiných dosažitelných věcí, jež by sis přál, ale jen za předpokladu, že budeš dobře dělat svou práci. Čím více budeš pracovat a čím lépe budeš pracovat, tím lépe se o tebe budu starat. Piš tedy - to je vše, co od tebe chci." 
  "Avšak," namítám Společnosti, "já nerad pracuji a nechci pracovat. Proč mám být otrokem práce?"
  "Dobrá tedy," odpovídá Společnost, "nepracuj, nenutím tě. Řeknu ti jen jedno, nebudeš-li pracovat ty pro mě, nebudu já pracovat pro tebe. Žádná práce od tebe - žádné obědy ode mě, žádný tabák, žádné výlety." 
  Rozhodl jsem se být otrokem a pracovat. 
  Společnost sama nemá nejmenší zájem, aby platila všem lidem stejně. Jejím velkým záměrem je povzbuzovat mozek. Člověka, který pracuje jen svými svaly, si váží jen o něco málo více než koně nebo vola a poskytne mu právě jen o málo více. Jakmile však začne zaměstnávat svou hlavu a z nádeníka se stane řemeslník, zvýší mu plat. 
  Její metoda povzbuzování myšlenky je ale velmi nedokonalá a měřítko dovednosti příliš světské. Obávám se, že mělkému a okázalému pisálkovi platí všeobecně více než hlubokému a skvělému mysliteli a chytré darebáctví že se jí podle všeho zamlouvá více než čestná hodnota. Avšak její soustava je dobrá a zdravá, její úmysly a cíle jsou jasné, její metoda, celkem vzato, dobře funguje a s léty jí přibývá rozumu.
  Jednou dospěje k dokonalé moudrosti a bude každého člověka odměňovat skutečně podle jeho zásluh. 
  Nelekejte se však. My se toho nedočkáme.
  
• Náš mluvka, týmž dechem, kterým končil psí tlach, dodal: "Mohu vám však vyprávět zábavnější příhodu, než byla tato." 
  Všichni jsme cítili, že tomu tvrzení můžeme věřit. Kdyby se byl chvástal, že může vyprávět hloupější a nezajímavější historku, byli bychom o tom pochybovali.
• O kostele se toho mnoho říci nedá. Pro neodborníka se kostely podobají jeden druhému jako vejce vejci. jejich krása pro mne nespočívá ani tolik v malbách a skulpturách nahromaděných v jejich sklepích, jako spíše v nich samotných, v jejich rozsáhlosti hostící ozvěnu a v jejich hlubokém tichu.
  Zdvíhají se nad drobnými lidskými příbytky a nad lomozem kypícími ulicemi jako ušlechtilý nápěv dokonalé hudby, klestící si cestu divočinou nesouzvuků. Tam, kde hlasy světa hynou, kde ruch města nezaléhá, je dobré na chvíli spočinout, jen kdyby zpropadení průvodci popřáli člověku trochu samoty a přemýšlení.
  Ticho je velice blahodárné. Stykem s ním se obnovuje život.
  
• Ticho nám dodává klid a naději. Ticho nehlásá žádných dogmat, učí nás jen, že vesmír je v rukou božích. Jak malé a bezvýznamné se nám jeví všechny naše starosti a ctižádosti, pozastavíme-li se před velkou, klidnou tváří Ticha. Usmějeme se nad nimi a cítíme se zahanbeni.
  Ticho nás učí, jak malí jsme, a jak jsme velcí. Na tržištích světa vystupujeme jako myslitelé, krejčí, lékárníci, zloději, počestní nebo nepočestní, podle okolností, pouhé atomy v ohromném stroji, drobný hmyz v rozsáhlém úlu.
  Jen před tváří Ticha si uvědomujeme, že jsme něčím mnohem větším než to vše, že jsme lidmi, s celým vesmírem a celou věčností před sebou. Kde je Ticho, tam slyšíme hlas Pravdy. V kostelích a na tržištích se ozývají dnem i nocí hlasy lží, podvodů a pošetilostí. Přetvářka však v tichu žít nemůže. Lež nemůže plout na vodách Ticha. Drží se nahoře, pouze je-li nadnášena lidským dechem. Nechte ji a potopí se. Zato pravda pluje rovně a jistě jako mocná loď na hlubokém oceánu. Ticho ji mile kolébá, aby ji všichni lidé viděli. Až když se poruší a zkazí, když přestane být pravdou, vody oceánu se nad ní zavřou a Ticho ji pohltí. 
  Ticho je jediná věc, na kterou se můžeme spolehnout v tomto světě pomíjejících snů. Čas je stín, který zmizí se soumrakem lidstva, Ticho však je součástí Věčnosti. Ticho naučilo lidské srdce znát všechny věci, které jsou dobré a pravdivé. 
  Všichni národové by měli zbudovat veliké chrámy, kde by lidé mohli uctívat Ticho a naslouchat mu, protože ono je hlasem Božím.
• Znal jsem kdysi jednoho malého čističe bot, který provozoval svou živnost u Westminsterského mostu. Osud mu dal průměrně šest pencí na den, za něž měl žít a bavit se, k tomu mu však dal schopnost svého výdělku si užít, takže byl veselý celý den. Dovedl si za jednu penci koupit tolik potěšení, za něž by průměrný člověk zaplatil deset liber, dokonce myslím, že si užil ještě více než za těch deset liber. Nevěděl, že žije ve špatných poměrech.
• Jednomu hraje okouzlující hudbu, ale předem se postará, aby byl naprosto hluchý. Jinému zapíská několik ubohých tónů na rozbitou plechovou píšťalku a on si myslí, že je to hudba, a tancuje. 
• Já však mám zkušenosti, že první dojmy jsou nejspolehlivější. 
  V mém případě rozhodně jsou. Často dospěji z okamžitého popudu ke zcela rozumným myšlenkám a úsudkům. Když začnu naopak přemýšlet, dopadne to hloupě.
  Naše první myšlenky jsou ty, které nám byly sděleny. Naše druhé myšlenky jsou ty, které jsme si utvořili sami. Já věřím spíše těm prvním.
• Pokud má člověk jasnou hlavu, těžko pochopí, co může být zajímavého na velikém sudu od piva. Průvodce však praví, že je to věc, kterou si návštěvník nemůže nechat ujít, a tak před ní my, turisté, stojíme a zevlujeme na ni. 
  Jsme jako stádo ovcí. Kdyby nějakou tiskařskou chybou nebyla v průvodci po Římě zmínka o Kolosseu, mohli bychom být v Římě třeba měsíc a nenapadlo by nás, abychom přešli přes řeku a na Kolosseum se podívali. Říká-li průvodce, že musíme nezbytně vidět nějaký znamenitý polštářek na špendlíky, v němž je napícháno jedenáct milionů špendlíků, podnikneme cestu pět set mil, jen abychom jej viděli. 
• Dostalo se mi toho zadostiučinění, že jsem mohl hodit kamenem na sochu Simona Stevina, který zvýšil bědy mých školních dnů tím, že vynalezl desetinná čísla.
• Už nás to unavuje, jak musíme být pořád sami sebou. Jedna debata u čaje, jíž jsem se účastnil, dospěla k následujícímu tématu: Vyměnil by si to někdo z nás, kdyby na to přišlo, s někým jiným, chudák s milionářem či vychovatelka s princeznou, a to nejen vnější okolnosti a prostředí, ale i zdraví a povahu, srdce, mozek a duši, takže kromě paměti by si člověk neponechal ani kousíček své mentality ani tělesnosti? Obecné mínění tvrdilo, že nikoliv, ale jedna dáma tvrdila opak. 
  "Ne, ve skutečnosti byste nikdy neměnila, má drahá," oponoval jí jeden přítel. "Jenom se domníváte, že ano." 
  "Ale měnila," trvala na svém ona dáma. "Už mám sebe plné zuby. Dokonce bych se snad ráda stala i vámi, aby byla nějaká změna."
  
• Když jsem byl mladý, hlavní a nejdůležitější otázkou pro mě bylo rozhodnout se, jakým člověkem budu. V devatenácti si člověk takovouhle otázku ještě klade. Když je nám devětatřicet, říkáme si: "Kéž by tak Osud býval ze mě takového člověka neudělal." 
• "Jsem velmi spokojený," řekl ten stařec. "Ať přijde Smrt." 
  "A pochopil jsi?" zeptal se anděl. 
  "Myslím, že ano," zněla odpověď, "zkušenost se podobá paměti cestovatele, jemuž se do paměti ukládají všechny stezky, po nichž kdy kráčel, a který jde stále kupředu do neznámé země. Moje moudrost mi posloužila pouze k tomu, abych sklidil ovoce pošetilosti. Mé vědomosti mi častokrát zabránily v tom, co mohlo být pro moje dobro. Vyhnul jsem se svým starým omylům, jen abych se dopustil jiných, o jejichž existenci jsem neměl tušení. Po nových cestách jsem došel k starým chybám. Tam, kde jsem unikl smutku, ztratil jsem i radost. Tam, kde jsem sáhl po štěstí, utrhl jsem také bolest. Teď mi dovol odejít se Smrtí, ať pochopím i ji." 
• Nepotřebuju žádnou nadpřirozenou pomoc, abych se dostal do maléru. Všechno trápení, které budu chtít, si můžu obstarat sám.
• "Ano," řekla by sis, "John je milý a laskavý a já ho mám hrozně ráda a tak, ale..." a staré sny, jež jsi snila v kuchyni s nízkým stropem, než oheň dohasl, by se ti vrátily a byla bys stejně nespokojená, jako jsi teď, jenom trochu jinak. Ale ano, Popelko, byla bys nespokojená, i když kroutíš hlavou, na které máš korunu. A já ti řeknu proč. Protože jsi žena a osudem nás všech, mužů i žen, je navždy chtít, co nemáme, a zjišťovat, že když to máme, že to není to, co jsme chtěli, to je, děvče, zákon života.
• Alou domů, hochu, za ženou, která tě miluje. Najdi si pár přátel, pracuj, přemýšlej a bav se. To ti přinese štěstí. Vyhýbej se tomu pouťovému tržišti, které samo sebe nazývá, ano, slyšte, "svět umění a písemnictví". Nech ty šašky a hadí muže, ať se mezi sebou perou o potlesk a půlpenci, kterou jim hodí dav. Nech je, ať si řvou a strkají do sebe, ať si vytrubují a vydechují laciný oheň. Běž pryč. Za tou zdí je tichá letní noc plná hvězd.
• Člověk uvažuje nad tím, zda je desatero přikázání dostatečné, jak si my ctihodní občané myslíme. Jestli to jedenácté nestojí za víc než za těch všech deset dohromady: "Miluj bližního svého obyčejnou, lidskou a praktickou láskou. Nemohly by se snad ty ostatní za takové přikázání v klidu schovat?" Když člověk poněkud sklouzne k anarchii, přiklání se k názoru Louise Stevensona, že být přívětivý a veselý je nejlepším náboženstvím pro všední den. Máme tolik starostí s tím, abychom nezabili, nepokradli či nepožádali manželku bližního svého, že ani nemáme čas být jeden ke druhému spravedliví ani na tu chvilku, kterou tu společně strávíme. Skutečně jsme tak skálopevně přesvědčeni, že náš současný seznam ctností je správný a úplný? Je snad laskavý, nesobecký člověk nutně zloduchem, protože se mu vždycky nedaří potlačit své přirozené instinkty? Je snad úzkoprsý mrzout, který není schopen šlechetné myšlenky či činu, nutně svatouškem, protože žádné přirozené instinkty nemá? Nedospěli jsme snad k chybné metodě, jak odhalovat mravní pokleslost našich slabších bratrů a sester? Posuzujeme je stejně jako kritici knihy, ne podle toho dobrého, co v nich je, ale podle jejich omylů. Chudák král David! Co by mu asi musel říct místní výbor bdělosti? Noe by musel podle naší koncepce být pranýřován každým kroužkem abstinentů a ten, který by ho odhalil, by za odměnu vedl zasedání místní farní rady. A co svatý Petr! Slabý a bezzásadový svatý Petr. Jaké měl štěstí, že ostatní učedníci i jeho učitel nebyli tak přísní ve svém pojetí ctnosti, jako jsme dnes my. 
  Zapomněli jsme snad význam slova "ctnost"? Kdysi znamenalo to dobré, co v člověku je, bez ohledu na zlo, které se v něm vyskytuje rovněž, jako plevy u zrna. Odstranili jsme ctnost a nahradili ji počestností. Nikoliv hrdina, ten má mnoho chyb, ale bezúhonný sluha; nikoliv člověk, který koná nějaké dobro, ale ten, který nebyl načapán při nějaké nekalosti - to jsou naše moderní ideály. Nejctnostnějším stvořením v přírodě by podle této nové teorie byla ústřice. Zdržuje se vždycky doma a je vždycky střízlivá. Nedělá hluk. Policie s ní nemá žádné problémy. Nenapadá mě jediné z desatera, které by kdy porušila. Nikdy se neraduje a pokud vím, nikdy v životě nepůsobí byť i jen chvilkové potěšení žádnému jinému živému tvorovi. Dokážu si představit ústřici, jak káže lvovi o morálce. 
  "Nikdy mě neslyšíš," řekla by ústřice, "protože vyřváváš kolem táborů a vesnic, znepříjemňuješ noci a k smrti děsíš klidné lidi. Proč nechodíš brzy spát jako já? Já se nikdy nepotuluji po ústřicové lavici, neperu se s jinými pány ústřicemi, nedvořím se dámám ústřicím, které jsou už vdané. Nikdy nezabíjím antilopy ani misionáře. Proč nemůžeš jako já žít ze slané vody a bakterií, nebo z čeho to vlastně žiju? Proč se nesnažíš být víc jako já?" 
  Ústřicí necloumají žádné zlé vášně, a proto tvrdíme, že je to bezúhonný vodní tvor. Nikdy se však netážeme, jestli je také schopna nějakých dobrých vášní. Chování lva je pro spravedlivého člověka často neodpustitelné. Nemá však lev také nějaké dobré stránky? 
• Svatý Petr možná pootevře dveře, prohlédne si ho od hlavy k patě a řekne: "No co má zase být tohle?" 
  "To jsem já," řekne bezúhonný člověk s lísavým spokojeným úsměvem. "Tak jsem tady." 
  "To vidím, že jsi tady, ale proč myslíš, že máš nárok vstoupit? Co jsi udělal za těch sedmdesát let?" 
  "Udělal?" zvolá ten bezúhonný muž. "Ujišťuji vás, že jsem neudělal nic." 
  "Nic!" 
  "Nic. To je právě moje silná stránka. Nikdy jsem neudělal nic zlého, a proto jsem tady." 
  "A udělal jsi něco dobrého?" 
  "Co dobrého?" 
  "Co dobrého? To ani nevíš, co to slovo znamená? Je snad teď nějaká lidská bytost lepší, když jsi ty roky projedl, propil a prospal? Neudělal jsi žádnou škodu - hlavně sám sobě. Možná, že kdybys býval nějakou udělal, mohl jsi zároveň udělat i něco dobrého. Vzpomínám si, že dobro i zlo se tam dole většinou vyskytují společně. Jaké dobro jsi učinil, abys mohl vstoupit sem? Tohle není žádná mateřská škola. Tohle je místo, kde přebývají muži a ženy, kteří žili a činili dobro - a zlo bohužel také - místo pro hříšníky, kteří bojovali za spravedlnost, a ne pro spravedlivé, kteří se svými malými dušičkami utekli z boje." 
• Když se naučil znát život lépe, pochopil, že to byl jen jeden příklad spolehlivého, ale nevysvětlitelného zákona, který ovládá všechny lidské záležitosti, totiž že tvůj ohňostroj se nikdy nepovede, když kolem stojí dav lidí. 
  Naše geniální pohotové odpovědi nás nenapadnou, dokud za námi nezapadnou dveře a my se zastavíme sami na ulici, nebo, jak by řekl Francouz, scházíme dolů ze schodů. Naše slavnostní řeč na počest večeře, která zněla tak pronikavě, když jsme si ji zkoušeli před zrcadlem, je uprostřed cinkání sklenek tak podivně fádní. Ten vášnivý příval slov, který jsme hodlali vlít do jejích uší, se stává koktavým blábolením, kterému se - zase ji těžko můžeme vinit - jenom směje. 
  Přál bych si, milý čtenáři, aby sis mohl vyslechnout příběhy, které jsem měl v úmyslu ti vyprávět. Pochopitelně, že mě posuzuješ podle příběhů, které jsi ode mne četl, či podle něčeho takového, ale to není vůči mně příliš spravedlivé. Ty příběhy, které jsem ti nevyprávěl, a které ti jednou vyprávět budu - rád bych, abys mě soudil podle nich. Jsou tak nádherné, určitě mi dáš za pravdu a budeš se nad nimi společně se mnou smát i plakat.
  
• Domnívám se, že naděje, že duchové existují, je v nás všech. Svět je pro nás, dědice věků, stále méně zajímavým. Věda svým hadrem a koštětem každoročně strhává ten gobelín plný molů, vyráží dveře zamčených komnat, vrhá světlo na tajná schodiště, vyklízí hladomorny, objevuje skryté chodby a všude nachází jen prach. Ten starý hrad plný ozvěn, svět přeplněný záhadami tehdy, když jsme byli dětmi, poněkud ztrácí své kouzlo, jak trochu zestárneme. 
• To svět stárne, ne my. Děti si přestávají hrát a časem zvážní, oči děvčat ztrácejí lesk. Kopce jsou o něco strmější, milníky jsou zaručeně dál od sebe. Písně, které si zpívají mladí, nejsou tak veselé jako ty, co jsme zpívali my. Dny jsou dnes o něco chladnější a vítr trochu ostřejší. Víno nějak ztratilo svou chuť. Nové vtipy už nejsou jako ty staré. Ostatní mládenci se stávají nudnými a jednotvárnými, jenom my jsme se nezměnili. To světu přibývá let.
• Nepůsobí snad staré tváře mile, díváte-li se na ně starýma očima trochu zakalenýma láskou? A nejsou starost a dřina ničím jiným než jen rodiči klidu a starosti? 
• "Jestli se vám líbí, tak já jsem s vámi skončila." 
  "Když vás zajímá ta nestoudná ženská," prohlásí chvějící se Lilie, "tak nejste ten, za kterého jsem vás považovala. Sbohem." 
  "Běž si za tím svým děckem, za tou Fialkou," vykřikne Orchidej a nafoukaně pohodí hlavou. "Skvěle se k sobě hodíte." 
  A když se vrátíte k Lilii, řekne, že už vám nemůže věřit. Viděla mě s těmi ostatními a považuje mě za větroplacha. Její příjemná tvářička je plná bolesti. 
  Musím tedy žít nemilován jen proto, že miluji až příliš mnoho.
• Vezmete jeden druhého za ruku plni naděje a lásky a v tom okamžiku s námi už matka příroda končí. Ať si přijdou vrásky, ať si naše hlasy zhrubnou, ať si oheň, který zažehla v našem srdci, vyhasíná a hloupé sobectví, o němž jsme si oba mysleli, že jsme ho nechali někde daleko za sebou, se k nám plazí zpátky a přináší do našeho života nevlídnost a lhostejnost, myšlenky plné zloby a krutá slova. A ona? Co jí na tom záleží! Lapila nás a připoutala k tomu, co stvořila. Je naší univerzální tchyní. Dala nás dohromady a teď dělejte, co umíte. Můžete se milovat nebo se prát, jí je všechno jedno. Ať ji vezme čert!
• Průměrná večeře - řekněme dokonce nepříliš dobrá večeře - a vy, která sedíte u stolu v celé své kráse, smějete se a hovoříte živě a moudře - uvidíte, že to dokážete - to je pro nás příjemnější strava po celodenní práci, než tatáž večeře, kterou jste dokonale připravila, a teď tady sedíte tichá, ztrhaná a plná obav, vaše krásné vlasy zůstaly neupravené, vaše krásná tvář samá vráska ze strachu, že ten mořský jazyk není dobrý a že omeleta se příliš nepovedla.
• Je to ale pošetilost! S jakou námahou si balíme svůj košík na piknik života. Tolik peněz utrácíme a tak těžce pracujeme. Pečeme vybrané koláče, připravujeme prvotřídní kýty, tak pečlivě chystáme majonézu, láskyplně mícháme salát, košík nacpeme až po samý okraj každou lahůdkou, která nás napadne. Je tam vše, aby se piknik povedl - kromě soli. Ach, to jsme to ale vyvedli, zapomněli jsme na sůl! Otročíme za psacími stoly a v dílnách, abychom těm, které milujeme, vytvořili domov. Vzdáváme se svých radostí, svého odpočinku. Od rána do večera se dřeme v kuchyni a nakonec je všechno jídlo na hostině bez chuti, protože nám chybí sůl za půl pence - špetka přívětivosti, hrst milých slov, na špičku nože něhy, ždibec ohleduplnosti.
• Muž se vždycky vyjevuje v nejlepším světle, když je aktivní, u ženy je tomu naopak. (...) Nesmíš sedět v klidu, mohl bys být zkoumán.
• Náš vtip je obvykle bolestí pro někoho jiného. Člověk, který si sedne na hřebík, se sotvakdy připojí k všeobecnému veselí.
• Několik z nás statečně bojuje za skutečnou svobodu: to jsou naši tuláci a vyvrženci. My, dobře vychovaní otroci, se od nich odvracíme, neboť mzdou za svobodu v tomto světě jsou štěnice a hlad. Aby se vůbec dal tenhle život žít, musíme si dát kolem krku obojek.
• Smyslem veškeré práce kdekoli na světě je najíst se trochu  telete. Válka, obchod,  věda a zákon! To jsou jen čtyři sloupy, které podpírají zlaté tele. Je naším Bohem. To na jeho hřbetě jsme sem dorazili z pralesa, kde se naši předkové živili ořechy a ovocem. Je naším Bohem. Jeho chrám je v každé ulici. Jeho kněz v modrém hábitu vždy stojí u dveří a nabádá lidi, aby jej šli uctívat. Slyšte! Jeho hlas burácí v zakouřeném šeru: "Přišel váš čas! Přišel váš čas! Kupujte! Kupujte, lidé. Přineste sem pot z dřiny svých rukou a mozků, touhu svého srdce, a kupte si za to tele. Přineste mi nejlepší léta svého života. Přineste mi své myšlenky, naděje a lásky. Dostanete za ně tele. Přišel váš čas! Kupujte! Kupujte!" 
• Proč ta nekonečná práce? Proč každé ráno vstáváme, myjeme se a oblékáme, večer se zase svlékáme a jdeme opět spát? Proč pracujeme jenom proto, abychom vydělali peníze na jídlo, a jíme, abychom získali dostatek sil na práci? Proč žijeme, abychom na konci prostě jeden druhému řekli sbohem? Proč se namáháme, abychom na svět přivedli děti, které možná zemřou a skončí v hrobě?
  Jaký význam má naše šílené snažení, naše vášnivá touha? Bude příštím věkům záležet na tom, jestli nad cimbuřím Bajadozu kdysi vlála britská vlajka, nebo trikolora? Přesto jsme cedili krev do jeho hradního příkopu, abychom o tom rozhodli. Bude v budoucnu, kdy možná znovu přijde doba ledová, aby náš svět zahalila tichem, ještě záležet na tom, čí noha první stanula na pólu? Přesto my, generace za generací, k němu značkujeme cestu svými vybělenými kostmi. Tak brzy nás budou žrát červi. Záleží vůbec na tom, jestli milujeme nebo nenávidíme? Přesto našimi žilami proudí horká krev, naše mozky a srdce se vyčerpávají kvůli stínům nadějí, které se rozplývají, jakmile po nich sáhnem. 
  Květina se dere vzhůru ze semínka, ze země saje něco sladkého a každý večer skládá své okvětní lístky a usíná. Pak ji popadne jakási podivná láska a ona touží smísit svůj pyl s pylem nějaké jiné květiny. Vystaví  tedy svoje pestré květy a toulavý hmyz přenáší tu zprávu od semínka k semínku. A roční období se vystřídají, přinášejí slunce i vláhu, dokud květina nezvadne. Nikdy se nedozví skutečný smysl svého života a má dojem, že zahrada byla stvořena pro ni, nikoli ona pro zahradu. Koráli sní ve svých drobných dušičkách, což jsou možná jejich nepatrné žaludky, o domově a o jídle. Tak pracují a dřou se tam dole v temné mořské hlubině a nevědí, že tím vytvářejí pevninu.
  Nicméně otázka zůstává nezodpovězena. Vysvětlení nám podává věda. Staletími svárů a úsilí zdokonalujeme svůj druh. Člověk vznikl z éteru a prošel stadiem opice. Prací budoucích věků se člověk ještě více osvobodí od tohoto zvířete. Dalším soužením a bojem, dřinou srdcí a mozků pozvedne sebe až k andělům. Dosáhne svého království.
  Ale proč všechno to budování? Proč ta nespočetná staletí? Proč se nemohl narodit už jako Bůh, kterým má nakonec být, obdařen už při narození všemi těmi schopnostmi, pro něž jeho předkové umírali? Proč já jsem musel být třeba Pikt nebo Hun? Proč to "já", které ze mě odejde a jemuž budu připadat jako divoch, bude následovat po mně? Proč protoplazmatická buňka, když je vesmír řízen Stvořitelem, pro něhož je možné všecko? Proč ne hned člověk takový, jaký má být? Budou všechny generace obětovány, aby mohl žít on? Nejsem jen další vrstva půdy, která se pro něj připravuje? 
  Nebo jestli má člověk v budoucnu žít na jiných planetách, k čemu je Zeměkoule? Pracujeme snad na něčem, co je pro nás až příliš obrovské, než abychom to dokázali vnímat? Jsou naše vášně a touhy pouhým bičem a znamením, jež nás ženou kupředu? Jakákoliv teorie se zdá být optimističtější než myšlenka, že naše dychtivé a rozmrzelé životy jsou jen lomcováním nepoužitelné kliky vězení. Když se podíváme trochu zpátky do minulosti, jenom tam kam nám naše slabé oči dovolí, co tam najdeme? Civilizace vybudované s nezměrnou péčí jsou dnes zničené a ztracené. Víry, pro něž lidé žili a umírali, se ukázaly být pouhým výsměchem. Řecké umění bylo rozbito na padrť gotickou holí. Sny o bratrství utopil Napoleon v krvi. Zbyla nám snad jen naděje, že práce sama, nikoli výsledek, je skutečným pomníkem? Možná, že jsme jako děti, které se ptají, "Proč se tohle všechno učíme? K čemu nám to bude?" Jenže přijde den, kdy chlapec pochopí, proč se učil gramatiku a zeměpis, kdy dokonce i data pro něj budou mít význam. Jenže to už bude pryč ze školy, na cestě širým světem. Až tedy ještě trošku vyrosteme, možná pochopíme, proč jsme na světě.

Krásná, odlehčená, úsměvná a přitom nesmírně moudrá knížečka z pera britského klasika. Takové ty myšlenky o každodenním životě, společnosti, práci, místech a vztazích, u kterých si říkáte "sakra, to je fakt, jak to, že jsem na to nepřišel sám už dávno?" 
Hodnocení: ****

Ze čtenářského deníku 19

Dougal Robertson - Přežili jsme v Pacifiku: 

• Zápas o život je nejtvrdší školou života; selhat v něm lze jen jednou.
• Existuje-li v trosečníkově charakteru nějaký civilizovaný faktor, který je v přežití platně nápomocen, pak je to dobrý smysl pro humor. Pomáhá trosečníkovi, aby se vysmál do tváře všem neuvěřitelným situacím, a dovoluje mu smířit se s vraždou všech civilizovaných zásad a zvyklostí, jež ho až dosud provázely životem. Okázalé lpění na prvenství, prosazování fyzické nadřazenosti, neschopnost odvrhnout prudérní zábrany, tyto a mnohé další povahové rysy jsou v úzkých hranicích záchranného plavidla stejně smrtící jako žízeň nebo vyhladovění. Rozpoznání tohoto faktu trosečníkům pomáhá přizpůsobit se realitě jejich postavení.

Autobiografická knížka muže, který se svou rodinou ztroskotal uprostřed Tichého oceánu, když jejich plachetnici poslal ke dnu útok kosatek. Strávili týdny v šesti lidech namačkaní na miniaturním člunu a loďce... a přežili. Knížka se čte skvěle. Vznikl podle ní film Souboj s oceánem.
Hodnocení: ****

Zdeněk Fabián - Úlety Matěje Broučka aneb Z Čech až na konec hotovosti: 

• Na to nikdo zdejší nemá keš. V srdci Evropy je hodně Ev a málo ropy. 
• Konference je z rodu mamutích - má 1200 účastníků Mamutí konference má své kladné stránky. Můžete vyslechnout přehled současného stavu oboru, přijede řada komet, jejichž knížky máte nebo byste je chtěli mít ve své knihovně a se kterými můžete promluvit, a vaše přednáška je otištěna ve sborníku, který bude číst minimálně 1200 lidí. 
• Odpadky se vyhazují na místo, kde by taková popelnice asi stála, kdyby byla. Konsenzu o vhodném místě pro případnou budoucí popelnici je obvykle dosaženo v obchodních čtvrtích. V obytných ulicích je každý přesvědčen, že by popelnice měla stát přede dveřmi nebo pod okny domu, ve kterém bydlí. 
• "Krást je smrtelný hřích," říká Alláh ústy svého proroka Mohameda. Okrádat, to je něco jiného. To je podnikatelská zdatnost.
• A jak přišel řidič od tý dodávky a řek "Cos to blbnul, ty kreténe?" a tys řek "Já se koukal do zpětnýho zrcátka a bylo celý modrý, tak jsem si myslel, pane, že jste obloha." 

Úsměvné příhody prožité jedním vědcem z jednoho ústavu. Cesty konferenčního charakteru vás dostanou do míst a dovedou vás k poznatkům, které přímo s oborem vaší činnosti třeba tak úplně nesouvisí. Nu... a když člověk dotyčného zná osobně, čte se to ještě úplně jinak. :) 
Hodnocení. ****

František Běhounek - Trosečníci polárního moře

• "Proč jste neletěli společně, seržante?" pravil vyčítavě. 
  "Jak jsme mohli?" opáčil živě a dotčeně Nilsson. "Přilétli jsme do Tromsö teprve včera, den po Amundsenově odletu. Věděl, že jsme na cestě, ale nečekal na nás. Znáte Amundsena. Orel létá sám. Penzo se nás kamarádsky držel. Je to Ital, ale milý chlapík." 
  Tornberg se lehce usmál Nilssonovu odmítavému úsudku o Italech všeobecně. Chápal, že si klidní seveřané s pohyblivými a přitom zde na severu hodně bezradnými jižany asi budou špatně rozumět.

Neuvěřitelný a přitom skutečný příběh trosečníků polární výpravy generála Nobileho se vzducholodí Italia. Kdysi mě uchvátil v dětství a ani teď neztratil své kouzlo. Skvělá věc pro mladé i staré dobrodruhy. 

Hodnocení: *****