Poslední výlet roku 2019 - Panenský Týnec

Končící rok byl pro mě ve znamení návratu k věcem, které mi dělají radost. Hlavně cestování a objevování krásných a zcela obyčejných míst, hledání kešek, fotografování a čtení. Tak jsem ho nemohla uzavřít jinak, než výletem. I když tentokrát naprosto skromným. Vypravila jsem se asi hodinu cesty od Prahy, do městečka Panenský Týnec nedaleko Loun, kde stojí rozestavěný a nikdy nedokončený klášterní chrám. Říká se, že to je nejmagičtější místo v republice. To potvrdit nemůžu, ale rozhodně potvrzuju, že je tam nádherně a stojí to tam za návštěvu.

A mají tam sympatické chlupatice. :-)

Krásné Vánoce a p. f. 2020...

Z čtenářského deníku 9

Mads Peder Nodbro - Bez kůže: 

• Těžké časy občas lidi nutí odhodit morálku.
• "Matka moře? Není to ta, co se raduje, když si člověk uřízne prsty, protože se z nich pak stanou tuleni?"
  "Jo," usmál se Malik. "I tak se to dá říct, ale o tom to není. Jde spíš o to, že když přírodě něco obětujeme, vrátí se nám to, a v tom mýtu, na který narážíš, se zrovna z prstů stanou tuleni."
  "A lovec by měl obětovat to, co nevyužije, moři, ne?"
  "Ne každý to dělá, ale jo, fakt je nejlepší obětovat to, co člověk neupotřebí, protože naše kultura má úctu ke všemu živému v přírodě, takže se nám protiví nechat něco přijít nazmar." 
• Víš co? Věřím, že všechno má duši. Věřím, že můžeme být spolu jak před životem, tak po něm, pokud je pouto dost silné.
• Jedno z nejkrásnějších míst na zemi, ovšem jen pokud jste muž... nebo kámen. 
• Nezapomínej, že my nikdy nezabíjíme zvířata jen tak. Zabíjíme jen ta, která sníme a využijeme. Máme ke všemu ve svém okolí respekt a za každé zabití se omluvíme. Dokonce i rybám.
• "Když na led dýchnete, cítíte, jak zase on dýchne na vás," ozval se zničehonic hlas a Jakob si teprve  teď uvědomil, že zpěv i bubínky utichly. Otočil se a pohlédl malému Inuitovi, který předtím zpíval, do očí. Stařík pokývl hlavou k metr vysoké kře před nimi. "Zkuste to!"
  Jakob váhavě přikročil ke kře a přiblížil ústa těsně k ledu. Zhluboka vydechl a v tu chvíli ucítil, jak mu do tváře dýchl chladný dech. Zkusil to ještě jednou a zavřel oči. Ledová kra byla stejně živá jako on sám.
  "To je dech života," pokračoval staroch.
• Vím také, kde nalezneš svého démona, ale musíš se ponořit do svého nitra a uvážit, zda je správné ho polapit. Musíš k tomu mít dobrý důvod.
• "Podle mě není nic důležitějšího než tohle. Přál bych si, aby to zažily všechny děti. Žádné dítě by nemělo trpět."
  Jakob se natáhl po láhvi a rozlil jim zbytek vína do sklenek.
  "To platí i pro dospělé," řekla tiše. "Čím jsme starší, tím jsme uzavřenější a ustrašenější a máme větší strach. Z lásky."
  Přikývl.

Hodně dobrá, mrazivá, syrová a surová detektivka. Skvělý prostředí, zápletka sahající do minulosti, děsivý příběhy v pozadí, sympatičtí hrdinové. Potud super. Jen ten závěr zklamal. Odhalit vraha jaksi mimoděk, nevysvětlit pořádně, jak to dělal, jak se mu tak divný a náročný zločiny dařily... to považuju za tak trochu spálenou šanci. Přesto doporučuju.

Michal Sýkora - Případ pro exorcistu: 

• "Za sebou máš třicet let, a zejtra ráno třetí stání... "
  "Už to chápu," pokývala Marie hlavou. "Já být chlap a mít ve třiceti teprve třetí stání, tak z toho mám taky depku." 
• "Ten váš kolega, jak jste s ním u mne byla tenkrát na faře poprvé, se na mne díval takovým podezřívavě-skeptickým pohledem - byl to pohled ateisty, který nechápe, jak po tom všem, tedy po Veroničině smrti, mohu i nadále věřit v Boha. Viděl jsem to na něm - Bůh prokázal svou neexistenci tím, že připustil, aby Veronika tak strašně a krutě zemřela. Ale já jako věřící člověk takto neuvažuji. Mě nezajímají žádné důkazy Boží existence. Dokonce jsem, abych byl upřímný, vrcholně skeptický ke všem zázrakům, které by ji měly potvrzovat. Kdyby o všem rozhodoval Bůh, nemuseli by lidé trpět pocitem viny a výčitkami svědomí. Bůh má zkrátka jinou formu existence, než si většina lidí, co nevěří, představuje. Není to žádný nebeský účetní, evidující naše hříchy a viny..." 
• Z tohoto hlediska, říkal si Nemrava, je lepší být v pohodě, ale bez autority, než s autoritou ve stavu, kdy člověku ta autorita není nic platná.

Michal Sýkora - Modré stíny:

• "To, čemu říkáš, Marie, ministr vlády této země, není nějaká mimořádná mravné entita tyčící se svými zásadami vysoko nad prostým lidem. Úplatkářství, lhaní, prospěchářství, podvádění a k tomu snad všecky možný etický a lidský poklesky. Vražda se v tom ztratí."
  "Ne, to prostě není možný. Kde bychom byli, kdybychom žili v zemi, kde může ministr dát někoho zavraždit?"
  "Dějiny nás naučily, že zabít můžeme kohokoliv," řekl Vitouš ponuře. "To říká Michael Corleone v Kmotrovi."
• Když je nejhůř, přijde na řadu Dylan. Dylan přijde na řadu, i když je nejlíp, a dokonce i když je průměrně. Neexistuje nálada a duševní stav, kdy by nebylo vhodné pustit si Dylana. V tom měla Marie jasno.

Sýkora je úkaz na českým detektivkářským nebi. Píše čtivě, svěže, má fajn postavy, který se chovají celkem uvěřitelně... a nebojí se opravdu ošklivejch věcí. Knihy jsou i perfektně zfilmované jako volná série Detektivové od Nejsvětější trojice. Vřele a extrémně doporučuju zejména minisérii Vodník / kniha Ještě není konec (výpisky z toho udělám někdy v budoucnu). 

Bernard Minier - Mráz: 

• Víc než apatie těch tří mladých vrahů ho děsil fakt, že na jejich případu není nic výjimečného. Svět se proměnil v obrovské a čím dál šílenější zkušební pole, na němž Bůh, Ďábel nebo náhoda zatápějí pod kotlem.
• "Co je to za člověka, který dokáže něco takového udělat koni? Chápete tuhle společnost? Copak jsme se všichni zbláznili?"
  "Šílenství je nakažlivé," odpověděl Servaz. "Jako chřipka. Na tom se psychiatři shodli už dávno."
  "Nakažlivé?" zeptal se Marchand nechápavě.
  "Nepřeskakuje z jednoho člověka na druhého jako chřipka, to ne," upřesnil Servaz, "ale z jedné populace na druhou ano. Dokáže nakazit celé generace. Jako komár šířící malárii. Oblíbeným přenašečem šílenství jsou média." 

První ze série s toulouským policajtem Servazem nezklamala, ba naopak mě přiměla sehnat si i pokračování. Skvělý místo děje (připomnělo mi to moje milované Purpurové řeky :))) , podivně zapletený řetězec zločinů, kořeny v minulosti. Rozuzlení teda na můj vkus trochu až moc překombinované, ale budiž. Doporučuju.

Jussi Adler-Olsen - Vzkaz v láhvi: 

• Bůh vždycky vystavuje své nejlepší ovečky zkouškám.
• Domov by neměl být místem, kde je namáhavé se zdržovat.

Adler-Olsen umí. Moc umí. Skvělý severský detektivky, bezvadný strhující zápletky a hlavně... fantasticky živý postavy. Snad nikdo neumí napsat postavu, která se mi tak hnusí a tak jí přeju jen to nejhorší, jako Olsen. :) A to je kumšt. Série už je dost dlouhá, nejlepší knihy jsou ty zkraje (moje top 3 jsou Vzkaz v lahvi, Žena v kleci a Složka 64), ale ani ty další nejsou špatné. Extrémně doporučuju.

Petr Šabach - Babičky:

• A díval se na televizi, ve které se po Měsíci procházel kosmonaut, a říkal si, jak je tohle vůbec možný. Tohle si říkal Matěj, ne ten kosmonaut, i když je téměř jisté, že v tu chvíli si to mysleli oba dva. Matěj měl radost, že je to člověk. Měl pocit, že na tom Měsíci přistál vlastně i on, a měl hroznou chuť o téhle novině někoho neprodleně zpravit, což bylo ovšem absurdní.
• Zdůrazňovali, že to byl konec rychlý. "Co my můžeme vědět, jak rychlý konec to byl," uvažoval Matěj. "Nám tady zvenčí se to může zdát, ale bůhví, jak se chová čas tam kdesi uvnitř. Možná, že zhoustne tak, až se téměř zastaví, a to, co nám připadá jako krátký sten, jako pouhé zalapání po dechu, může pro umírajícího znamenat věčnost." 

Příjemná knížka o více či méně obyčejnejch lidskejch osudech. Psaná lehce, občas až do komediálna, ale pod povrchem to komedie není. Hezký čtení o všech stránkách života. A hlavně o lidech. O tom, jak a že je možný vyjít i s lidma, jejichž světonázor se od toho našeho liší jako den a noc... ale že ty lidi přesto občas máme rádi, a že to tak je dobře. 

Tess Gerritsen - Zahrada kostí: 

• "Tak se ke mně prosím připojte. Víno vždycky chutná líp, když se o ně s někým rozdělíte."

Nečekaný překvapení. Cosi mezi historickou detektivkou a oddychovým románem pro ženy, ovšem velice strhující, zajímavý a občas pěkně syrový. Oceňuju, že historická linka, i když celou dobu smrdí červenou knihovnou, nemá happyend. Extrémně dobrej je historickej exkurz mezi lékaře a studenty medicíny někdy v 19. století, ten člověka fakt přiměje děkovat za dobu, v níž žije. Doporučuju jako oddychovku.

Chvála Zásilkovny

Zase přišel předvánoční čas, který pro mě mimo jiné znamená častější návštěvy pošty a podobných služeb za účelem odeslání zásilek (na pomezí doporučeného psaní a balíku). Protože mě pošta vytrvale a stále častěji přivádí k zoufalství (čím dál menší spolehlivost, horší doručování, zdražování, narvané a nestíhající pobočky), rozhodla jsem se a začala sbírat první zkušenosti s posíláním přes Zásilkovnu. 

Mám pocit, že jsem se ocitla v nebi. Nebo teda spíš v 21. století.

Z čtenářského deníku 8

Karel Čapek - Matka: 

• Vám připadá hrozně čestné za něco umřít, ale na to, že umřete někomu, na to už nemyslíte.
• Sám zemřít, to by každý uměl, ale ztratit muže nebo syna, to byste teprve viděli, co to je, to byste viděli... 
• Víte, ono se řekne... umřít za něco velkého; za vědu, za vlast, za víru, za spásu lidstva nebo co... ale když je člověk v tom... tak to vypadá jinak, já vím. Kdyby si lidé dovedli představit, jak při tom člověku je, tak by se... snad... míň oháněli tím, jak je krásné za něco umřít. Krásné! Já jsem moc krásného na své smrti nenašel. 
• To mi nesmíš udělat, Toni. Musíš být mamince oporou... a ochranou. Já už mám jen tebe. Já vím, že je to pro tebe oběť... ale jako muž, Toni, musíš i takovou oběť unést.
• Matka: Jenomže už se do toho chválabohu nemůžete míchat.
  Otec: Nemysli si, dušinko. Víc, než víš. Víc, než vy živí víte. Když je vojna, my mrtví vstáváme...
  Kornel: My totiž nejsme tak moc mrtví, jak ty si myslíš, maminko.
  (...)
  Otec: Museli, mládenče, museli. Však do toho půjdeme všichni, ne?
  Matka: Kdo všichni, Richarde?
  Otec: Nu všichni, dušinko, My taky. My taky.
  Matka: Vy tam budete tak něco platni!
  Ondra: Víc, než si myslíš, maminko. Národ musí s sebou mít své mrtvé.
  Matka: Proto si jich musel tolik nadělat, ne?
  Petr: Víš, mami, tentokrát jde i o nás; kdyby se válka prohrála...
  Kornel: - pak jsme umřeli nadarmo, my všichni, pak by nezbylo nic... ani po nás mrtvých, maminko. 
• Nic, dceruško, já jen, abys věděla, co je život. Víš, když ty ses měla narodit, tak to tvou maminku mohlo stát život. Já jsem klečel u ní a... nu, hrozně jsem se styděl, víš? Říkal jsem si... tak tady má žena dává všechno v sázku, aby se narodilo dítě, a co já? Tak vidíš, v tom je cena života, že se za něj platí, třeba i životem. To je taky ženská záležitost, holčičko. A to máš tak se vším, rozumíš? Kdyby se za vlast neplatilo životem... kdyby se za čest, za pravdu, za svobodu neplatilo životem, neměly by tu ohromnou, tu strašnou cenu, víš? 
• Připadám si jako slepice, která vyseděla orly; sedím při zemi a kdákám strachy, když jeden po druhém vyletují.
• Jaképak hrdinství nebo čest - to je dětinství, tati. Ale kousek poznání - to stojí za to. 
• Každý děláte něco obráceného, a pak mi řeknete, to jsou veliké úkoly, maminko, tomu ty ani nemůžeš rozumět. Jeden z vás bude něco stavět, a druhý to bude bourat, a mně řeknete, to jsou ohromné věci, to my musíme dělat, i kdyby nás to mělo život stát!

Od Karla Čapka jsem vždycky milovala ty lehčí věci, povídky z jedné a druhé kapsy, fejetony, cestopisy. Ale jeho vážné věci jsem nedávala; se všemi jsem sekla ve chvíli, kdy se po celém světě začaly šířit ty jeho "vynálezy zkázy" a všecko pohlcovala deprese - včetně mě. Po dlouhých letech jsem sáhla po rozhlasových dramatizacích a ty jsem zvládla zkonzumovat, ale potěšení, které od knih čekám, mi to moc nedalo. Dobrá byla snad jen Továrna na Absolutno a výše citovaná Matka. V Matce si samotné postavy moc mých sympatií nezískaly (muži většinou šovinističtí a povrchní, Matka uťáplá a omezená ženička, zajímající se jen a pouze o svou rodinu, ale omlouvá ji, že za to asi nemůže). Navíc je to psané formou divadelní hry, což mi obvykle hodně nesedí, ukazuje to jen povrchní jednání postav a příliš vás to nepustí do jejich myšlenek a úvah, protože vidíte jen to, co postavy řeknou a dělají... ale ne to, co si myslí. Jakmile se však ve  fiktivním dialogu živých a mrtvých rozjely úvahy o smyslu obětování, utrpení, válek a zoufalství, našla jsem v tom podivném vyprávění o mně nesmírně cizích lidech mnoho zajímavých úvah. A k Továrně na Absolutno se jednou vrátím a budu vypisovat. 

Margaret Attwoodová - Příběh služebnice: 

• Mužskej je jenom prostředkem, co ženský slouží k výrobě dalších ženskejch.
• I když jsou fajn, něco jim stejnak vždycky chybí. Jako by byli věčně myšlenkama jinde, jako by si nemohli vzpomenout, co jsou vlastně zač. Zíraj moc na oblohu. Ztrácej kontakt se svejma nohama. 
• Kdo si pamatuje bolest, jakmile ji má jednou za sebou? Zbude z ní jenom stín, ani ne v paměti, spíš někde v těle. Bolest člověka poznamená, ale tak hluboko, že to není vidět. 
• Nikdy nepoznáte to pokušení, když jako žena musíte muži odpustit. Věřte mi, že je těžké mu nepodlehnout. Nezapomínejte však, že i odpuštění znamená moc. Prosit o odpuštění znamená moc, a odepřít je - nebo udělit - představuje moc, možná ze všeho největší.
• (O časopisech pro ženy:) Byl v nich totiž příslib. Obchodovaly s proměnami: nabízely nekonečnou řadu možností, táhnoucí se jako odrazy na dvou zrcadlech postavených proti sobě, kde se řadí replika za replikou, dokud nezmizí z dohledu. Nabízely jedno dobrodružství za druhým, jeden šatník za druhým, jedno zlepšení za druhým, jednoho muže za druhým. Nabízely omládnutí, zdolání a přesáhnutí bolesti, nekonečnou lásku. Jejich skutečným příslibem byla nesmrtelnost.
• Částečně jsem na ni žárlila; jenže jak jsem mohla žárlit na ženu tak očividně vyschlou a nešťastnou? Žárlit se přece dá jen na člověka, který má něco, o čem si myslíme, že bychom to měli mít sami. 
• Čím obtížnější bylo milovat konkrétního muže po našem boku, tím víc jsme věřily v lásku jako takovou, absolutní a dokonalou. Vždycky jsme čekaly na její vtělení. Až se slovo stane tělem. 
• Na záchodech je cosi uklidňujícího. Alespoň tělesné funkce zůstaly demokratické. Sere každej, ucedila by Moira.
• Přály jsme si, aby nám to s ním vyšlo, aby to klapalo. Klapalo jako dobře udržovaný stroj. Říkaly jsme si, že když o ten stroj budeme pečlivě dbát, snad to bude dělat i on. Možná že o něj budeme pečovat společně, jinak se jeden z nás, s největší pravděpodobností on, odchýlí a vydá se po vlastní trajektorii, své návykové tělo si vezme s sebou a nás tu zanechá s těžkými abstinenčními příznaky. 
• Je zvláštní vzpomínat na to, jak jsem tenkrát uvažovali, jako bychom mohli všechno mít; jako by neexistovaly žádné nepředvídatelné skutečnosti, žádné hranice; jako bychom mohli věčně formovat a přeformovávat trvale se rozpínající kruh svého života.
• Jsem uprchlice z minulosti a jako všichni uprchlíci se probírám zvyky a způsoby bytí, které jsem po sobě zanechala nebo byla nucena zanechat tam, odkud jsem přišla, a které vypadají právě tak divně, a já jsem jimi právě tak divně posedlá.
• "Příroda si po nás žádá rozmanitost. Je to logické, je to součástí strategie stvoření. Je to záměr přírody." Jsem zticha, a tak pokračuje. "Ženy to instinktivně vědí. Proč by si jinak za starých časů nakupovaly takovou spoustu nejrůznějších šatů? Aby oblafly muže a předstíraly, že v nich je několik různých žen. Každý den nová." 
• "To Glenovu tak brzy přemístili?" ptám se, i když vím, že ji nepřemístili. Vždyť jsem ji ještě dopoledne viděla. Řekla by mi o tom.
  "Já jsem Glenova," odpovídá ta žena. Dokonalá replika. A nepochybně je to tak, ona je nová - a Glenova, ať je v tuhle chvíli kdekoli, už není Glenova. Nikdy jsem se nedozvěděla její skutečné jméno. Tak se člověk ztratí v moři jmen. Teď by ji nebylo snadné najít.
• Můj Bože. Jenž jsi v nebeském království, které je v nitru.
  Kéž bys mi prozradil Jméno Tvé, myslím to skutečné. Ale klidně můžu říkat Ty.
  Kéž bych věděla, jaké jsou Tvé plány. Ale ať jsou jakékoli, prosím, pomoz mi to překonat. I když to možná není Tvé dílo - nevěřím ani na chvíli, že to, co se tu děje, je Tvá vůle.
  Chleba vezdejšího máme dost, takže s tím nebudeme ztrácet čas. V tom není problém. Potíž je v tom, jak ho polknout a nezadusit se jím.
  Teď se dostáváme k odpuštění. S odpouštěním mé maličkosti si v tuhle chvíli nedělej starosti. Jsou tu důležitější věci. Například zachovej ostatní v bezpečí, pokud jsou v bezpečí. Nedovol, aby příliš trpěli. Jestli musejí umřít, dej, ať to mají rychle za sebou. Mohl bys jim dát i nebe. K tomu Tě potřebujeme. Peklo si umíme zařídit sami.
  Asi bych měla říct, že odpouštím těm, kdo to zavinili, bez ohledu na to, co právě dělají. Zkusím to, ale není to snadné.
  Teď je na řadě pokušení. Ve středisku představovalo pokušení téměř všecko kromě jídla a spaní. Vědění bylo pokušení. Co člověk neví, to ho nepokouší, upozorňovala teta Lydie.
  Možná ani nechci vědět, co se děje. Možná chci raději zůstat v nevědomosti. Možná bych vědění neunesla. Pád člověka byl pád z nevinnosti do vědomosti.
  Příliš často přemýšlím o lustru, i když už tu nevisí. Ale dal by se použít i hák ve skříni. Probrala jsem v duchu všechny možnosti. Stačilo by se přivázat, předklonit se plnou vahou a nebránit se.
  Vysvoboď nás od zlého.
  Pak je tu ještě království, moc a sláva. Je těžké v ně v tuhle chvíli věřit. Ale budu se snažit. V naději, jak se píše na náhrobních kamenech.
  Musíš si připadat pěkně podvedený. Asi to není poprvé. Být Tebou, měla bych toho dost. Bylo by mi z toho vážně nanic. V tom je asi rozdíl mezi námi dvěma.
  Připadám si dost neskutečně, když s Tebou takhle mluvím. Připadám si, jako bych mluvila do zdi. Kéž bys mi odpověděl. Cítím se tak sama. 

Značně fascinující knížka, odehrávající se ve fiktivním státě stojícím na křesťanských základech, absolutní poslušnosti, tradičním a ultrakonzervativním rozdělení rolí mezi muži a ženami... a řešícím problém s extrémně nízkou porodností. Všecko je podřízeno výrobě potomstva, plodné ženy putují mezi bohatými rodinami a jak jim nedají dítě, selžou. Jinak nejsou nic. Nesmějí dělat nic jiného, než se všemi způsoby chystat na to, až do nich bude vloženo dítě a ony je donosí a předají náhradní rodině. Jinak nesmějí číst, bavit se, skoro ani mluvit. Absolutně odporná představa absolutně odporného světa... A na tomhle odporném pozadí je líčeno cosi jako probuzení jedné z těch mála plodných žen, která sice pamatuje a vzpomíná na "normální" svět, ale po nástupu nového režimu prošla obstojnou vymývárnou a vlastně ji i přijala. Pak se mění, až... ... to už si kdyžtak přečtěte sami. Ale je to dobré, fakt dobré. Sama jsem nečekala, že mě tak osloví knížka, jejíž děj je prodchnut tak hnusně konzervativními tradicemi a důrazem na tu údajně jedinou-vhodnou-roli-žen. Závěrečná modlitba hlavní hrdinky je podle mě jedno z nejkrásnějších a nejnadějnějších vylíčení vztahů člověka k Bohu. Aneb... i když lidé z víry a náboženství ukroutí ten nejodpornější bič, jaký si lze představit, stále lze myslet na to, že to není vůle a jednání Boha, ale jen mrzkých lidí.

Ano, Boha potřebujeme, aby nám dal nebe. Peklo si umíme zařídit sami. 

Jak jsem si rozhasila počítač

Myslela jsem si tak včera,  že si večer opět sednu k noťasu a začnu rejžovat letadlový vtipy do posledního dílu černoskříňkový knížky. Pěkně jsem to měla rozmyšlený, že to už dodělám a o víkendu začnu sázet. A čím víc si věci pěkně rozmyslíte, tím větší je šance, že to dopadne úplně jinak. :-)

Mám děsnou lemru počítač. Moje lenovo dělá svému jménu čest, lenivé je až běda. Bylo zdechlé odjakživa, ale po pěti letech provozu už to fakt je zážitek. Měnit ho nechci, nesmírně mi vyhovuje jeho displej a klávesnice a hlavně je to držák a věrnej tvor, kterej mimo jiné přežil náraz tajemné obrovské síly, která prokopla tašku plnou věcí a uhodila i na uvnitř vloženej počítač takovou silou, že zničila CD-romku a displej. Jakože úder naskrz. CD-romka byla prohnutá tak, že nešla otevřít, displej rozpraskán. CD-romka byla amputována, displej vyměněn a noťas si spokojeně žije dál svým lenovým lenivým životem.

Teď je ale fakt hodně přibržděn a pomůže mu čas od času pořádně vyčistit střeva. Takovými těmi cleanery a tak. I včera, než jsem začala s prací, jsem si řekla, že to zase sjedu cleanerem, a když už, tak pořádně. Tak jsem to pustila i do registrů. A to jsem samozřejmě neměla dělat.

Listopad 2019 v pražských ulicích (výročí 17. 11. 1989 - 2019)

K 17. listopadu jsem měla vždycky vztah a co jsem začala rozum brát, mrzelo mě, že jsem to tehdy tehdy v roce 1989 prožila coby čtyřletej špunt  doma, bez plných náměstí, bez svíček a cinkání klíčů. Když tedy přišlo 30. výročí, řekla jsem si, že by bylo rouhání nezúčastnit se. Ale není to jen tak. Slavit výročí převratu, tedy společenské události, když jste z podstaty věci nespolečenský jedinec, co ho berou běsy z davů v ulicích, to je těžký. Ale vykopala jsem se a řekla si, že si to udělám po svým. Po zákoutích, kde těch lidí nebude tolik, kde nebude tolik hluku a slov, ale zato víc světel, barev a krás. A nakonec to bylo hezký, jak vidno. Z nějakýho záhadnýho důvodu mi už od rána zněla v hlavě Listopadová od Wabiho Daňka, která s tím svátkem vůbec nesouvisí, ale její refrén mám moc ráda a vlastně se mi do toho rozpoložení hodila.

Tak mě nečekej, já nikam nepospíchám

Listopadový písně od léta už slýchám