Listopad 2019 v pražských ulicích (výročí 17. 11. 1989 - 2019)

K 17. listopadu jsem měla vždycky vztah a co jsem začala rozum brát, mrzelo mě, že jsem to tehdy tehdy v roce 1989 prožila coby čtyřletej špunt  doma, bez plných náměstí, bez svíček a cinkání klíčů. Když tedy přišlo 30. výročí, řekla jsem si, že by bylo rouhání nezúčastnit se. Ale není to jen tak. Slavit výročí převratu, tedy společenské události, když jste z podstaty věci nespolečenský jedinec, co ho berou běsy z davů v ulicích, to je těžký. Ale vykopala jsem se a řekla si, že si to udělám po svým. Po zákoutích, kde těch lidí nebude tolik, kde nebude tolik hluku a slov, ale zato víc světel, barev a krás. A nakonec to bylo hezký, jak vidno. Z nějakýho záhadnýho důvodu mi už od rána zněla v hlavě Listopadová od Wabiho Daňka, která s tím svátkem vůbec nesouvisí, ale její refrén mám moc ráda a vlastně se mi do toho rozpoložení hodila.

Tak mě nečekej, já nikam nepospíchám

Listopadový písně od léta už slýchám

Z čtenářského deníku 7

FB diskuse - anonym: 

• Jsou lidé, kterým připadá zvláštní, když člověk mluví se svým domácím zvířetem. Mně připadá rozhovor s některými lidmi mnohem podivnější. 

Erik Axl Sund - Skleněná těla: 

• Mýtus se nakonec stane životem a pravdou.
• Myslel si, že táta a ostatní tátové možná vychovávají své děti ve slepé víře v Boha, protože sami pochybují. 
• Bolest, která ji trápila, zmizela v okamžiku, kdy skočila z balkonu, ale ta bolest teď přešla na jiné; na Mariinu mámu, na Vaniu. A Vania si uvědomila, že součet utrpení je neměnný, že bolest je jen energie, kterou nejde zničit. Člověk může zemřít, ale ne zmizet. Utrpení tělo přežije. Je mnoho způsobů, jak si vzít život. Jedním z nich je žít dál. 
• Život není žádná hra. Je to válka, kterou nejde vyhrát, a existuje jediné pravidlo: každý sám za sebe, a Bůh proti všem.

Erik Axl Sund, ve skutečnosti dvojice severských autorů. Píše/píšou snad ty nejkrutější a nejzlejší detektivky, co znám. V dřívějších dobách mě totálně dostala série Vraní dívka a její dvoudílné pokračování, k nimž se ještě stoprocentně vrátím. Ale psát ti autoři umí skvěle a číst to je zážitek. Ale asi ne pro každýho.

Miroslav Ivanov - Historie skoro detektivní: 

• A vidíte, zvláštní věc, pojednou je vám čehosi skoro líto. Nejkrásnější na celé věci je totiž právě ono pátrání, kdy nevíte, kudy kam, kdy už jste si někdy docela zoufali... a přece hledáte řešení dál. Teď, teď už ale je všecko docela jasné a tedy i konec...
• Napadá mi taková myšlenka, nevím, jak ji formulovat, sedí v hlavě a chce ven.

Naďa Horáková - Hrob třinácté panny:

• "Byl jsem už dlouho unavený, ale nevzal jsem si dovolenou. Tohle bylo varování, abych brzdil."
  "Ty jsi fatalista?" podivila se.
  "Ne," zavrtěl hlavou. "Každý člověk má svobodnou volbu, ale měl by při tom myslet. Je to, jako když jedeš po silnici a projíždíš křižovatky. Některou projedeš rovně, jinde zahneš. A to všechno tvoří tvůj osud. Rozdíl je v tom, že při jízdě znáš směr cesty. Pokud v životě zahneš špatně, nebo třeba dlouho stojíš, přijde kolize."
  "A proč někdo zemře a někdo přežije?"
  "To ví jen Bůh," filozofoval. "Cesty Páně jsou nevyzpytatelné."

Jak skvěle, poutavě a mysteriózně tahle knížka začíná (jakože fakt hodně), tak trapně pokračuje a nakonec zamotaně a ulopoceně končí (taky fakt hodně). Pokud vás nezajímají primitivní duševní pochody husy bez špetky sebeúcty a sebeovládání, která je shodou okolností vržena do dramatickýho dění s pár vraždama, nečtěte to. Za mě obrovský zklamání.

B. J. Freeman a Norman Prentiss - Děti Halloweenu:

• Být obviněný z něčeho příšerného, když jste malí - to je to nejhorší. Víte, že jste nevinní, a přesto nejste schopni přesvědčit lidi, na kterých vám nejvíc záleží. Vaši rodiče, ti, kteří vás za normálních okolností chrání, jsou najednou vzteklí a necitelní - a tahle přeměna má zvláštní, skoro nadpřirozenou moc. Jakožto bezmocné dítě cítíte, že vás obestřelo nějaké příšerné zaklínadlo, nebo že se vaše mysl otevřela nějaké zlověstné síle.
• Chci říct, že jsem očekávala, že to zpacká, ale doufala jsem, že mě překvapí. Neděje se tohle v posledních stadiích vztahu? Nechcete si přiznat, že se blíží ke konci. Nesnesete pomyšlení, že jste promarnili tak velkou část života. Proto tomu druhému neříkáte, že je konec. Obelháváte sami sebe. Pořád čekáte a doufáte, že si bude vést líp, navzdory stále četnějším důkazům o opaku.
• Člověka, s nímž sdílíte život, totiž musíte respektovat. 

Výrazně nedoporučuji, děsnej a navíc nečtivej odpad... ale když už jsem si ty výpisky vypsala, tak tedy budiž. Příště, až v knihovně dostanu nápad vzít si naslepo některou z dnes vrácených knih, ji radši otevřu a pár stran si namátkou přečtu, jestli to vůbec stojí za tahání domů.

Alex Marwood - Ztracené holky:

• Bože, zachraň nás před vlastními dětmi. Nedivím se, že si někdo radši pořídí čivavu.
• "Byly jsme jen děti," hlesla.
  "To není výmluva," namítla Amber. "Dospělost je vlastně jen pár vrstev navíc k dětství."
• Vždyť právě tohle jsou ty velké věci v životě. Nejde o dovolené ani večeře v restauracích ani přání mít víc. To nejdůležitější je dát si čaj po dlouhém dni a přitulit se k sobě na gauči. Odpustit si, zapomenout a brát na sebe ohledy. Jde o upřímnost, pravdu a důvěru. O vybudování bezpečného místa, které opečovává ty nejbližší a nejmilovanější.

Naopak vřele doporučuji, jedná se o perlu nalezenou za pár šupů v Levných knihách a detektivně-psychologický požitek vedoucí k zamyšlení o vině, trestu a spravedlnosti.

Z filmu Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel: 

• Za přemýšlení nic nedostaneš. Jediná jistá věc je, že život je, jakej je, a bude, jakej bude.

Z čtenářského deníku 6

Jerzy Koszinski - Nabarvené ptáče:

• Přemýšlel jsem, jestli ztráta zraku připraví člověka také o vzpomínky na všechno, co předtím kdy viděl. Kdyby tomu tak bylo, člověk by už nebyl schopen vidět ani ve snu. Kdyby tomu tak ale nebylo, kdyby lidé bez očí mohli ještě pořád vidět díky své paměti, nebylo by to tak zlé. Svět byl všude skoro stejný, a i když se lidé, právě tak jako zvířata a stromy, jeden od druhého lišili, člověk za ta léta, co je znal, dobře věděl, jak vypadají. (...) Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na to, co jsem kdy spatřil.
• Lidé, kteří se příliš často dívají na duhy, nevidí osla, který stojí přímo před nimi.
• Přemýšlel jsem, jestli je zapotřebí obětovat tolik židů, aby se Bůh cítil odškodněn dostatečně za to, že mu zabili Jeho Syna. Možná, že se ze světa brzy stane jedna velká spalovna lidí. Copak kněz neříkal, že jsme všichni odsouzeni k zatracení, že jsme všichni "prach a v prach se obrátíme"?
• Nebylo by jednodušší změnit lidem barvu očí a vlasů, než stavět velké pece a pak chytat židy a cikány a spalovat je v nich?
• Němci pro mě byli opravdovou záhadou. Jaká ztráta času a námahy. Copak stálo vůbec za to takovému nuznému krutému světu vládnout?
• Pil vodku a nahlas se podivoval, proč je lidem jako já dovoleno žít, když jeho kluci zemřeli tak mladí. Často mi kladl tu samou otázku a já nevěděl, co bych mu na ni měl odpovědět.
• Nesmírně mě to překvapilo. Kněz musel během svého zbožného života nashromáždit neobyčejně vysoký počet odpustků, a přesto tu ležel nemocný jako každý jiný člověk.
• Bůh neměl důvod, aby mě tak těžce trestal. Pravděpodobně jsem si rozhněval nějaké jiné síly, které rozprostíraly svoje sítě nad těmi, které Bůh z toho či onoho důvodu opustil.
• Když jsem poháněn větrem klouzal po nekonečné bílé pláni, cítil jsem se svobodný a osamocený jako špaček, který plachtí po směru větru, je zmítaný každým jeho prudším závanem, neuvědomuje si svoji rychlost a je stržený rytmem dávno zapomenutého tance. Svěřil jsem se plně zběsilé síle větru a rozestřel jsem svoji plachtu do ještě větší šíře. Bylo těžké uvěřit, že místní lidé považují vítr za svého nepřítele a zavírají před ním okna, protože se bojí, že jim může přivát mor, obrnu a smrt. Vždycky říkali, že pánem větru je samotný ďábel a že vítr vykonává jeho rozkazy.
• Díval jsem se zklamaně a znechuceně na dvě propletená poškubávající se těla. Tak tohle tedy byla láska. Divoká jako býk, když do něho šťouchnou hrotem píky - brutální, páchnoucí, topící se v potu. Tahle láska byla jako rvačka, ve které si muž a žena vybojovávali jeden od druhého rozkoš a potýkali se spolu neschopni myslet. Zpola v mrákotách, ztěžka oddychovali, supěli a chovali se pod lidskou důstojnost.
• Přemýšlel jsem, proč je sůl tak drahá, když Bůh může tak snadno nadělat z hříšníků solné sloupy. Proč nenadělal z některých hříšníků maso nebo cukr? Vesničané je určitě potřebovali právě tolik jako sůl.
• Mraky se spojovaly a rozplývaly jeden ve druhém, hned byly tmavší, hned zase světlejší. Někde vysoko nad nimi řídil všechno Bůh. Už jsem chápal, proč má tak málo času na to, aby se mohl věnovat nějakému malému černému škvrněti jako já. Dole pod Ním spolu bojovaly obrovské armády, bezpočet mužů, zvířat a strojů. Musel rozhodovat o tom, kdo vyhraje a kdo prohraje, kdo zůstane naživu a kdo zemře.
• Jestliže Bůh rozhodoval o tom, co se má přihodit, proč se pak vesničané strachovali o svoji víru, kostely a duchovní? Jestliže sovětští komisaři skutečně měli v úmyslu zničit kostely, znesvětit oltáře, zabít kněze a pronásledovat věřící, neměla by Rudá armáda ani tu nejmenší šanci vyhrát. I ten nejpřepracovanější Bůh by nemohl přehlédnout, jaké nebezpečí hrozí Jeho lidu. Ale neznamenalo by to pak, že Němci, kteří také ničili kostely a vraždili lidi, by se stali vítězi? Z Božího hlediska by se zdálo být rozumnější, aby válku všichni prohráli, protože všichni vraždili.
• Teď už jsem všemu rozuměl. Uvědomil jsem si, proč Bůh nevyslechl moje modlitby, proč jsem byl zavěšován ke stropu, proč mě Garbos bil, proč jsem ztratil řeč. Byl jsem snědý. Moje vlasy a oči byly právě tak černé jako vlasy a oči těchto Kalmyků. Bylo zřejmé, že spolu s nimi patřím do jiného světa. S takovými, jako jsem já, nemohl nikdo mít soucit. Strašlivý osud mě odsoudil k tomu, abych měl právě tak jako tato horda divochů černé oči a vlasy.
• Knihy na mě udělaly ohromný dojem. Jejich prosté potištěné stránky pomáhaly člověku, aby si v mysli mohl vykouzlit svět právě tak opravdový jako svět, který bezprostředně vnímal svými smysly. Navíc byl svět popsaný v knihách, podobně jako maso v konzervách, jaksi hutnější a bohatší, daleko kořeněnější než každodenní život. Tak například v běžném životě viděl člověk kolem sebe mnoho lidí, které ve skutečnosti neznal. Zato v knihách se dozvídal i to, co si lidé myslí a co mají v plánu.
• Také jsem měl rád poezii. Byla psána formou, která se podobala modlitbám, ale byla krásnější a srozumitelnější. Na rozdíl od modliteb nezaručovaly básně žádné odpustky. Člověk však nemusel recitovat poezii na znamení pokání za svoje hříchy. Poezie tu byla pro potěšení.
• Dozvěděl jsem se od něho, že řád světa nemá nic společného s Bohem a že Bůh nemá nic společného se světem. Důvod byl zcela jednoduchý. Bůh neexistoval. Vymysleli si ho mazaní kněží, aby mohli klamat hloupé pověrčivé lidi. Bůh, Svatá Trojice, čerti, duchové či upíři, kteří vylézají z hrobů, neexistovali. Neexistovala ani všudypřítomná Smrt, vyhledávající stále nové hříšníky, které by mohla lapit do svých osidel. Byly to všecko jen povídačky pro nevědomé lidi, kteří nerozuměli přirozenému běhu světa a nevěřili ve své vlastní síly. Proto se museli uchýlit k víře v jakéhosi Boha.
• Na druhé straně jsem však jen těžko mohl uvěřit tomu, že sami kněží v Boha nevěřili a využívali ho k tomu, aby jím oklamali jiné lidi. A co všechny kostely? Římské i pravoslavné? Byly také, jak říkal Gavrila, postaveny pouze proto, aby prostřednictvím předpokládané Boží pomoci zastrašovaly lid a nutily ho, aby podporoval duchovenstvo? Jestliže však kněží jednali v dobré víře, co by pak s nimi bylo, kdyby najednou přišli na to, že Bůh neexistuje a že i nad tou nejvyšší kostelní věží je jen nekonečná obloha, po které létají letadla s rudými hvězdami na křídlech? Co by dělali, kdyby přišli na to, že všechny jejich modlitby jsou k ničemu a že všecko, co dělají u oltáře, a všechno, co říkají lidem z kazatelny, je podvod?
  Odhalení takové strašné pravdy by jimi otřáslo a byla by to pro ně větší rána než smrt vlastního otce nebo poslední pohled na jeho tělo. Lidi vždycky utěšovala víra v Boha a obvykle umírali dřív než jejich děti. Takový už je zákon přírody. Utěšovali se jedině tím, že věděli, že až zemřou, bude na tomto světě nad životy jejich dětí bdít Bůh. Stejně tak se zase jejich děti v zármutku utěšovaly tím, že Bůh jejich rodiče po smrti uvítá a přijme do své náruče. Lidé vždy mysleli na Boha, i když on sám byl příliš zaměstnán, aby poslouchal jejich modlitby a vedl v patrnosti, kolik odpustků si vymodlili. 
• Gavrila zastával názor, že lidé sami rozhodovali o tom, jakým směrem se bude jejich život ubírat, a byli jedinými pány svého osudu. Právě proto je každý člověk důležitý. Je nutné, aby každý věděl, co má dělat, a znal svůj cíl. Jednotlivec si třeba mohl myslet, že jeho konání nemá žádný smysl, ale to byl omyl. Díky jeho práci, právě tak jako i díky práci mnoha ostatních lidí, vznikalo velké dílo, které mohli v plném rozsahu rozpoznat právě ti, kteří stáli na vrcholu společnosti. A tak i zdánlivě nahodilé stehy, které s jehlou v ruce vyšila nějaká žena, přispěly k celkové kráse květinového vzoru, který se nakonec objevil na ubruse nebo přehozu na postel.
• V souladu s pravidly dějin se čas od času objeví mezi širokou bezejmennou masou člověk, který si přeje, aby se všichni měli dobře. A protože je moudrý a má skvělé znalosti, ví, že čekat na nějakou pomoc od Boha by situaci na světě moc nezměnilo. Z takového člověka se pak stane vůdce, jeden z výjimečných lidí, kteří se starají o to, aby se myšlení a počínání všech ostatních ubíralo správným směrem, podobně jako tkadlec dbá o to, aby barevné nitě správně procházely složitým vzorem tkaniny. 
• Často jsem se procházel po polích a hodně jsem přemýšlel. Litoval jsem všech svých modliteb. Jestliže Bůh, Syn a Matka Boží, ani žádní méně významní svatí ve skutečnosti neexistují, co se pak stalo se všemi mými modlitbami? Kroužily snad na prázdném nebi jako hejno ptáků, kterým kluci zničili hnízda? Anebo byly na nějakém tajném místě a snažily se, podobně jako můj hlas, osvobodit? 
• Člověk, řekl, je hrdý tvor. Nosí v sobě svoji vlastní soukromou válku, ve které musí bojovat a sám si ji vyhrát, nebo prohrát. Má v sobě zakódovanou svoji vlastní spravedlnost, se kterou se musí umět sám, bez pomoci druhých, řídit. 
• Co by se stalo, kdyby kolektiv rozhodl, že se nejlépe hodím třeba k hlubinnému potápění? Záleželo by vůbec na tom, že mám z vody hrůzu, protože každé pohroužení pod hladinu mi připomíná, jak jsem se skoro utopil pod silnou vrstvou ledu? Kolektiv by si mohl myslet, že to je pro mne cenná zkušenost, která mne kvalifikuje k tomu, abych se učil potápět. Místo toho, aby se ze mě stal vynálezce rozbušek na změnu barvy pleti, bych musel strávit zbytek svého života jako potápět, který nenávidí dokonce i pouhý pohled na vodu a kterého se při každém potopení zmocňuje panický strach? Co by se v takovém případě stalo? Jak se může jedinec, tázal se Gavrila, vůbec domnívat, že jeho úsudek je důležitější než úsudek mnoha jiných lidí? 
• Člověk, i když ho lidé obdivují a mají rádi, žije především sám se sebou. Pokud nemá vnitřní klid, pokud ho znepokojuje a trápí něco, co neudělal, ale udělat měl, aby nezklamal představu, kterou si sám o sobě vytvořil, a mohl si sám sebe i nadále vážit, pak je jako "démon, duch vyhnaný, pln smutku, který nad hříšnou zeměkoulí plul".
• A ještě něco jsem pochopil. Na vrchol, k vytčenému cíli, vedlo mnoho cest a bylo mnoho způsobů, jak ho dosáhnout. Člověk ho však mohl dosáhnout také sám, s pomocí nanejvýš jednoho přítele, jako jsme třeba s Miťkou vylezli na strom. Byl to však jiný vrchol, který neměl nic společného s pochodem pracujících.
• Říkal, že člověk by nikdy neměl dovolit, aby s ním někdo špatně zacházel, protože by pak ztratil úctu sám k sobě a život by pro něho přestal mít smysl. Aby si zachoval sebeúctu, musel se umět pomstít těm, kteří mu ublížili, a dokázat, že má určité mravní zásady a není padavka.
  Člověk by se měl pomstít za každé příkoří či zlo. Na světě je příliš mnoho křivd a bezpráví, které nemohou být vždy zváženy a spravedlivě odsouzeny. Člověk by měl důkladně přemýšlet o každém zlu, které na něm bylo spácháno, a rozhodnout se pro vhodnou odplatu. Jedině přesvědčení, že člověk je tak silný jako jeho nepřítel, a že by se mu za všecko mohl dvojnásobně pomstít, umožňovalo lidem přežít, říkal Miťka. Člověk by se měl mstít podle své vlastní nátury a podle prostředků, kterými disponoval. Bylo to zcela jednoduché. Jestliže se k vám někdo chová hrubě a bolí vás to, jako by vás někdo švihl bičem, pak byste ho měli potrestat, jako kdyby vás švihl bičem. Jestliže vám někdo dá facku a máte pocit, jako by vám uštědřil nespočet ran, pak byste mu to měli oplatit takovou měrou, jako kdybyste těch ran nespočet dostali. Pomsta by měla být úměrná bolesti, trpkosti a ponížení, které člověk v důsledku protivníkovy akce pociťuje. Takový políček může způsobit, že znovu prožívá muka, která musel vytrpět, když ho celé stovky dní mlátili. Někdo může na políček za hodinu zapomenout. Jiného by mohly celé týdny mučit hrůzné vzpomínky.
• A přes tyto hrůzné vzpomínky bylo na tom ležení mezi kolejemi a pocitu, že nad vámi projíždí vlak, něco strašně lákavého. Ve chvílích mezi přejezdem lokomotivy a posledního vagónu jsem v sobě cítil život čistý jako mléko, opatrně přecezené přes látku. Během té krátké chvíle, kdy nad člověkem rachotily vozy, nemělo význam nic než prostý fakt, že žije. Zapomněl jsem na všecko - na sirotčinec, na to, že jsem němý, na Gavrilu, na Mlčouna. Na samém dně této zkušenosti jsem nalézal obrovskou radost z toho, že se mi nic nestalo. 
• Snažil jsem se abych si tento pocit radosti z toho, že jsem naživu, dobře zapamatoval. Možná, že se mi bude ještě hodit, že ho jednou budu potřebovat ve chvílích strachu a bolesti. V porovnání se strachem, který se mě zmocňoval, když jsem čekal na přijíždějící vlak, mi všecky ostatní hrůzy připadaly nicotné. 
• Vzpomněl jsem si na vlaky, které odvážely lidi do plynových komor a koncentračních táborů. Muže, na jejichž rozkaz se tak dělo, hřál pravděpodobně podobný pocit absolutní moci nad nic nechápajícími oběťmi. Tito muži rozhodovali o osudech miliónů lidí, jejichž jména, tváře a zaměstnání neznali, ale které mohli nechat naživu nebo je proměnit v jemný popílek, který pak roznesl vítr. Stačilo vydat rozkazy a v bezpočtu měst a vesnic uspořádaly speciální oddíly vojáků a policie zátahy na lidi, odsouzené do ghett a táborů smrti. Měli moc rozhodnout, zda výhybky tisíců železničních tratí budou či nebudou přehozeny, a zda vlaky pojedou po kolejích, které znamenají život či smrt.
  Byl to skvělý pocit, mít moc rozhodovat o osudu mnoha lidí, které člověk nezná. Nebyl jsem si však jistý, zda tento pocit závisí jen na vědomí moci, kterou člověk má, nebo na jejím použití.
• Zajíc vyskočil ven a rozběhl se k louce. Myslel jsem, že jedním mohutným skokem vlétne do trávy a už ho nikdy neuvidíme. Ale jen tam zůstal sedět s nastraženýma ušima. Zdálo se, že vychutnává svoji svobodu. Ze vzdálených lesů a polí zaznívaly zvuky, které jen on mohl slyšet a kterým jen on mohl rozumět, nesly se k nám pachy a vůně, které jen on dovedl ocenit. Všechno to bylo jeho. Opustil klec, byl volný.
  Náhle se s ním však udála změna. Svěsil nastražené uši, povadl a jako by se i zmenšil. Jenou si poskočil, zavětřil, ale neutekl. Hlasitě jsem hvízdal v naději, že ho to přivede k rozumu, že si uvědomí, že je volný. Ale jenom se otočil a líně, jako by najednou zestárl, a trochu se i scvrkl, se vydal zpátky ke svému kotci. Po cestě k němu se ještě na chvíli zastavil, napřímil se, opět nastražil uši a ohlédl se. Pak prošel kolem králíků, kteří ho napjatě pozorovali, a skočil zpátky do klece. Zavřel jsem za ním dvířka, i když to nebylo nutné. Nosil teď klec sám v sobě. Klec, která spoutávala jeho mozek i srdce a ochromovala jeho svaly. Svoboda, která ho tak odlišovala od ostatních otupělých, osudu odevzdaných králíků, kolem něho prolétla jako větrem roznášená, pomalu vyprchávající vůně rozdrceného suchého jetele. 
• Instruktor poklekl, aby se pomodlil, zatímco já se na něho shovívavě díval. Měl jsem před sebou dospělého muže, který získal vzdělání ve městě, choval se jako prostý venkovan a nemohl pochopit, že je na světě zcela sám a nemůže od nikoho čekat pomoc. Každý člověk byl zcela sám, a čím dříve si to uvědomil, že všichni Gavrilové, Miťkové a Mlčouni se dají snadno oželet, tím lépe pro něho. A jestli byl člověk němý nebo ne, to bylo úplně jedno. Lidé si stejně nerozuměli. Neustále se spolu svářili nebo se vzájemně okouzlovali, objímali se nebo po sobě dupali, ale každý z nich znal jenom sebe. City, paměť a rozum dělily člověka od ostatních právě tak efektivně, jako rákosí oddělovalo vodní proud od rozbláceného břehu. Podobně jako horské vrcholy kolem nás jsme se dívali jeden nad druhého, odděleni od sebe údolími, příliš vysocí, aby si nás nikdo nepovšiml, příliš nízcí, abychom se mohli dotknout nebes. 
• Pud sebezáchovy, touha přežít, je vrozená a nezdolná. Jestliže nebylo možné udolat chlapcovu touhu, je snad možné spoutat a udolat fantazii?

Ke kontroverzní a bezesporu kruté knížce mě přitáhl film. Film, na který jsem neměla odvahu se podívat, ale řekla jsem si, že na papíře snesu dost... a snesla jsem to. Je to netypická válečná knížka, putování malého opuštěného děcka po zaostalém venkově někde na východě (v Polsku? na Ukrajině? Kdo ví...) za druhé světové války. A lidé se s ním nemazlí, ba naopak, bezbranné děcko je pro ně příležitostí, jak vybít to nejhorší, co v sobě mají. Ale vlastně jsem to líčení chlapcova putování, utrpení a týrání čekala horší. Jsou tam příšerné věci, ale tím, jak jsou líčené dětským pohledem, jsou paradoxně jaksi snesitelnější, umrtvené. A do toho mě překvapovaly a dostávaly chlapcovy úvahy nad světem, kterým procházel a který poznával. Kladl si otázky snad až rouhačské... ale jaksi přirozené. Napřed úvahy fascinující, pak rouhačské, pak děsivé. Ale vždycky jaksi neotřelé. Kolik těch neotřelých pohledů bylo, to ostatně vidíte výše sami. 

Ta knížka mě dost zasáhla, i když nemá to, co od knih většinou chci: sympatické postavy, napětí, vtažení do děje a vžití se do postav. Má jen jednu věc, která mě u knih dovede dostat, ale má ji měrou vrchovatou a proto mě to dostalo: dovede neuvěřitelně popsat, jak se šíří zlo. A jak se z oběti stává tyran. Na konci jsem zjistila, že nejvíc z celé knihy mě děsí, co za příšernou zmrzačenou trosku, kterou snad ani nelze označit za člověka, vzniklo z toho ubohého, celou knihu otloukaného kluka. Na konci jsem opravdu litovala, že to přežil - kvůli němu samému i kvůli dalším postavám. 

Silný kafe. 

Dovolená Lanškrounsko (říjen 2019)

Tradiční podzimní dovolená, tentokrát v Lanškrouně. Říjen byl jedno velký čekání na to, až sem konečně vypadnu. Opět mě sem vytáhly kešky. Bylo z toho krásnejch šest dní v příjemným městě, kde je všecko tak akorát na dosah, klid a pěkná zákoutí... a hlavně putování lesama, polema, údolíma a kopečkama, objevování studánek, lomů a keší... a hlavně nikde nikdo.

Ze čtenářského deníku 5

Robert Harris - Otčina: 

• "Nenarodili jsme se všichni jako hrdinové, Zavi. Lidé jako já jsou na světě proto, aby vynikli chytrolíni jako ty."

Perfektní věc. Zprvu detektivka, pak thriller. Vraždy, celkem sympatickej vyšetřovatel se složitým osobním životem, propojená Evropa... až na to, že druhou světovou válku vyhrálo nacistický Německo a určovalo další osudy Evropy. A každý režim má věci, které je nutné utajit za každou cenu. Tahle knížka byla jako pomalu se rozjíždějící vlak, zprvu nic moc... ale když nabere rychlost, nic už ho nezastaví. 

Jozef Karika - Tma:

• "Umřeš, protože jsi hloupý," řekl Oly.
  "Sorry, polepším se."
  "Půlku IQ ti ukousne strach," poučil mě.
• Strach udělá s tělem i myslí divy, někde jsem četl, že hormony, které se vylučují do krve při extrémní hrůze, mají podobné složení jako heroin a pervitin. A na tom, který hormon převládne, závisí, jestli se člověk bezvládně zhroutí, opustí tělo a ponoří se do vlastních světů, nebo se nabudí, je překvapivě veselý, rychle mu to myslí a občas dokonce i překoná své vlastní fyzické limity.
• Proto nás přílišná hrůza nebo stres mohou doslova unést; a pak převezmou kontrolu pravěké instinkty, stáváme se jenom diváky a rukojmími jako pasažéři uneseného letadla.
• Naděje je nebezpečná, zvyšuje totiž sázky. Mnoho lidí se prý z očí do očí konci sesype tehdy, když v nich ožije naděje, protože ta poslouží smrtce jako kosa, která oběť definitivně setne.
• "Naděje umírá poslední," přiznal jsem. "A proto je nebezpečná. Zabíjí, aby přežila déle než ty."
• Sníh je totiž upír, ne nadarmo umírá na jaře tolik starých lidí, mizící sníh je bere s sebou.
• Je neuvěřitelné, jak se vzpomínky a informace dokážou zašmodrchat. Něco zaslechneme nebo vidíme, nepřikládáme tomu žádný význam, a po několika minutách už zase myslíme na něco jiného. Semínko zapadne někam do hlubin a pomalu, neznatelně z něho vyrážejí výhonky. Může to trvat roky, a potom najednou šup, vzpomínka se vynoří v plné kráse, vyskočí zpoza rohu, někdy přesná, někdy zmutovaná do bizarní podoby. Přesně to se mi stalo, hrůza i beznaděj se zakously hluboko, narazily na podzemní ložisko. Podobně jako ropa, která vznikla z pozůstatků pravěkých rostlin a živočichů, vytrysknou čas od času na povrch i zapomenuté, hnijící vzpomínky.
• Co když se nevynořil z mého podvědomí, co když v téhle pustině nějaký fantom opravdu poletuje?
  Vousatý tulák, divoký Tavo, nevypočitatelný, mocný a zlomyslný horský démon ze Švantnerovy Nevěsty hor, napadlo mě bláznivě.
  Když zacítí lidský strach, osamělost, beznaděj nebo izolaci, přivábí ho to, přiblíží se a nabude viditelné formy. (...)
  Že by v místních horách opravdu přežívala jakási atmosféra, jakýsi duch místa, zlý genius loci, kterého láká lidská hrůza, opuštěnost a neštěstí? Právě těmi se živí a dodávají mu tvar, takže se zjevuje nejdřív ve snách, blouznění a vizích, až nakonec...
  "A dost!" zařval jsem a dal si facku. Zabije tě nejenom naděje, ale i fantazírování.
• Zkusil jsem to, vždyť za zkoušku nic nedám. Platil ale přesný opak: jestli se o nic nepokusím, dám za to život.
• Kdyby mě předchozí dny tak nevyčerpaly, hrůza ze ztráty orientace a ze situace, v níž jsem se ocitl, by mě nepochybně zabily. Jenže smrt se na mě bez ustání zubila už několik desítek hodin, a tělo nekonečné zásoby hormonů nemá. Proto člověk nemůže intenzivní štěstí, zamilovanost, ale ani vypjatý strach a zuřivost pociťovat dlouho. Všechno je určované dávkami hormonů - celý život i osobnost. Když dojdou nebo se nestihnou obnovit... chemie došla, kámo!
• Pokud ti někdo tvrdí, že umrznutí je příjemná smrt, nevěř mu. Cítíš chlad, prsty, palce, uši i nos máš jako v mlýnku na maso. Zabodávají se do tebe stovky, tisíce jehliček. Cítíš bolest, požírá tě mráz a žvýká tě zaživa, ale ty zůstáváš apatický.
• Hodně lidí, kteří se ztratí a zahynou v horách, se prý před smrtí chová, jako by je něco pronásledovalo. Nasvědčují tomu prý stopy jejich pohybu stejně jako poloha, v jaké záchranáři objeví mrtvolu. Mnozí z nich neumřou zimou nebo vysílením - zabije je šok. A ten může vyvolat cokoli, například intenzivní hrůza.

Třetí věc od Kariky, po níž jsem sáhla. Po nepřekonatelné Trhlině a jasně hororovém Strachu. Je to o něco slabší než předchozí tituly, ale pořád je to dobrý. Divný věci, divnej hrdina a velký psycho a občas obstojná nechuťárna. Na druhý přečtení to bylo mnohem lepší než na to první. S klidem doporučuju.

Ze čtenářského deníku 4

z pořadu ČRo Osudové ženy - Vítězslava Kaprálová (skladatelka a dirigentka): 

• Celý život se točí podle malinkého, ale úžasného pravidla: klad a zápor. A tak zbývá nacházet dobro s otevřenýma očima, a zlem se zocelovat. Mít radost z prostoty a maličkostí, zpívat vždycky, usmívat se, jak nejvíc to jde.

z pořadu ČRo Osudové ženy - Ludmila Macešková (básnířka a mystička):

• V jedné chvíli, když jsem si plně uvědomila hrůzu svého života a že z něho není úniku, protože jsem v něm uvězněna jako v nějakém pomyslném pekle, přišlo mi na mysl: Kdyby byl Bůh, on jediný by mi mohl pomoci. Kdyby byl Bůh. Ale je? Celý život na něj myslím, ale on vlastně nikde není! Nebo jsem já svým bytím někde tam, kde on není? Co já mohu nabídnout tak velkého, abych pohnula Boha k projevu, který by jej usvědčil ze jsoucnosti? Život, blesklo mi. Ale jak vlastně umřít? 
• Jen Bůh mě může soudit. Jen on mě vidí zvnitřku jasně. 
• Můj vnější život se podobal běhu před příšerou, která mě hnala bičem před sebou. Vnitřní se podobal mizení dovnitř do čarovné zahrady, kde hlas jejího Zahradníka mě okouzloval až k necitlivosti vůči biči. 

Ivan Mackerle - Cesty za příšerami a dobrodružstvím: 

• Kam chodí zvířata umírat, to ví snad jen Bůh.

Christopher Pike - Podlé srdce (Stopy hrůzy): 

• Používal svou víru, aby odkryl pravdu; nepopíral pravdy jiných lidí.
• Každý tě jednou opustí. Nakonec jsme všichni sami. Všechno, co máme, je to, čím jsme se během života stali.

Christopher Pike - Nesmrtelná (Stopy hrůzy): 

• Chrápání je typickým projevem tvé přízemní duše.
• On totiž člověk, který unikne smrti, úplně jinak oceňuje život. Věci, které jsem předtím považovala za samozřejmé, jako například chodit do školy nebo jíst zmrzlinu, pro mě dostaly zvláštní, nový význam. 
• S nápady je to zvláštní. Když jsou, nevíš, odkud se vzaly. Když nejsou, nevíš, kam se poděly. Jako by celý příběh existoval jen v jediném krátkém okamžiku. Když ho rychle nenapíšeš, nebo nesvěříš někomu jinému, zmizí beze stopy. (...) Někdy se mi zdá, Josie, že nedovedu žít v tom pravém čase svého příběhu. Buď mám zpoždění, nebo předbíhám. Nejsem schopen najít ten okamžik, kdy vidím děj vcelku.
• Oba jsme věřili, že příběhy se nevymýšlejí, ale objevují. 
• "Copak se o něco pereme? Proč vždycky všechno bereš jako soutěž a konkurenční boj?"
  Heleně znova klesla hlava mezi kolena. "Protože celý život nic jiného není." 

Ze čtenářského deníku 3

Miloš Urban - Kar: 

• Poddá se a poté si najde vlastní cestu. Voda je jako kočka. Nic s ní nenaděláte. V krátkodobém horizontu ano, v dlouhodobém ji však nevychováte. Kolik měst má pomník kočky? Vary jej mají, a není to pomník ledajaký - kočka na sloupu vystrkuje na město zadek. Julián jí vždycky rozuměl. 
• Jak dlouhý je čas mezi vyprázdněnou a nově nalitou skleničkou, aby vám neužíraly zdraví? V poslední době to docela řešil. Jak se dostat do stavu nebytí? Třeba pitím, prohodil jednou na fakultě jeho profesor filozofie.
  Teď nad tím podumal. Jak se dostat do stavu nepití? Třeba bytím, vyšlo mu a zdálo se to dobré. Mohl by slogan prodat anonymním alkoholikům.
• "Tahle, co jste přinesla, končí špatně."
  "Takový konce mám ráda. Jsou ze života. Každej život skončí špatně. Smrtí." 
• Řešení úloh, kde jsou čísla nahrazována literami, což nenáviděl už na gymnáziu. Jako kdyby on měl psát své texty v číslicích. Čtenáři, zlom si mozek, jinak mě nejsi hoden. 
• Možná ji kérky ochránily. Možná proto se lidi tetujou. Není to spolehlivé na sto procent, ale když se to udělá správně a přesně, je to ochrana proti uřknutí. Tetování je iracionální atavismus, druhotný znak, když tělo ani jazyk nestačí. Manifestace nějaké obliby, přihlášení se k něčemu. A má zůstat na celý dlouhý život.
• Škoda, že nemám dítě, napadlo ho, takové kruté chvilky bych mu připravil moc rád. Ukázat mu, že vždycky bude někdo připravenější, talentovanější a úspěšnější než ty. Nejlepší škola. 
• "Protože když si něco neseš s sebou celej život", odpověděl policajt, "cvokař ti s tím nepomůže. Si to musíš vyřešit sám. Nebo to za tebe udělá smrt."
  Ten hajzl ani neví, jakou má teď pravdu, pomyslel si Julián. 
• Když přišli, kočka je pozdravila. Jmenuje se Kočka, sdělil jim pan Kott, a je to poslední člověk, který mu na světě zůstal.

Urban je dobrej. Píše podivný, snivý, fantasticko-reálný příběhy plný obskurností, úchylek a mnohdy velkých nechuťáren (a zrovna Kar v tom vyniká), ale zatraceně to umí a umí strhnout. Kar byl výtečnej. Zhltala jsem ho za jeden den, a to jsem byla nemocná a unavená... ale odtrhnout se nedalo. Pokud vám nevadí nechutnější a drsnější násilné scény, můžu jen doporučit.