Na Ceste - Uterga - Estella/Lizarra - Los Arcos

Tady, zacatekm 2.dne,jeste nohy skoro nebolely. Dneska, na konci tretiho a po dalsich 53 km, je to jinak. Ale poporade...

Na Cestě - Pamplona - Uterga

Tak jo. V pul dvanacte jsem v nastupnim miste. Jo, to je to, kde se beha ten silenej zavod s byky. Ale ted je tu klid.

Úvahy před cestou dalekou...

(...zpocený boty zujem
...zpíval kdysi Karel Kryl).

A já se chystám, promýšlím balím, vážím, připravuju a přemýšlím.

Předtím...          a potom. 

Věc první, hlavní, fyzická a přízemní: Vešlo se to. A unesu to. Upřímně řečeno, když jsem to poprvé hodila na záda a zapnula popruhy, začala jsem radostí regulérně tančit po obýváku. Protože na zádech to vlastně vůbec není zlý. Nemá to úplně málo, to ne, s vodou a nějakým tím jídlem to vyleze tak na 17, 18 kilo. Ale některý věci budou ubývat, některý věci obleču... a některý věci holt zůstanou na Cestě. (Můj tajnej tip na prvního, kdo půjde z kola ven, je krabička s niveou; pač nivea se dá nahradit buď máslem na opalování, nebo sudocremem.) 

Když jsem tak dnes shodou okolností četla rozhovor s českým trekkerem, co chodí dlouhé trasy na ultralehko, a zpovídaný v něm líčil, jak je skvělé jít jen se sedmikilovým batůžkem a nenést si s sebou skoro nic... ale zato muset skoro každý den plánovat, připravovat a chystat si, kam za ten den dojdu, aby se tam dalo najíst a napít... došlo mi, že mně naopak při vícedenních výšlapech vyhovuje ten o něco těžší batoh s tím, že si vše potřebné nesu s sebou. A když se mi už nechce dál, tak se prostě zastavím, zakempím a užívám si tu svobodu, že NEMUSÍM dál, protože vše, co potřebuju, mám s sebou. Takže jsem si to připomněla i teď, při balení. Takže s sebou určitě ponesu i něco málo nad standard, na úkor těla... ale pro klid duše. A ten je taky důležitej, ne-li důležitější, než to tělo.

Navíc, cílem mojí cesty není podat skvělý sportovní výkon a ujít denně 40 kilometrů. Na tuhle cestu jdu, aby našla čas na to, na co jindy čas nemám, a jestli ujdu denně 15 nebo 25 kiláků... to čert vem. (OK, ne tak docela, pokud skončím po 220 v Burgosu, spokojená tak úplně nebudu. Ale tak špatně snad nebude.) Takže s sebou nesu knížku, na kterou se těším už snad rok; nesu s sebou zápisníky a papíry, nesu s sebou tužky a pastelky. Protože tam chci nejen jít a mít hlavu na autopilota, jako to mívám běžně při výšlapech, ale taky se zastavit, číst, uvažovat. Pustit myšlenky na špacír, ať si dělají, co chtějí, ať se  uspořádají samy... a snad do sebe nějak zapadnou.  A pak to zapsat.

Ptají se mě, jestli budu něco cestou sdílet, posílat fotky a psát postřehy. Nevím. Nevím, jak bude zvládat solární nabíječka; nevím, jak budou fungovat data... ale hlavně nevím, jak budu fungovat já. Při svých dosavadních toulkách jsem došla k závěru, že jsou (parafrázujíc Václava Cílka) cesty vnitřní a cesty vnější. O cestách vnějších se psát a sdílet dá; to je to, co potkáváme a vidíme. O cestách vnitřních to lze jen těžko. Nevím, jaká tahle cesta bude, a tak raději nic neslibuju. 

Uvidí se. Všecko se uvidí.

Za tři týdny budu na Cestě

Příprava na Cestu Směr Santiago úspěšně pokračuje (a je na čase, za tři týdny touto dobou budu vyrážet na první kilometry z Pamplony). Už před nějakou dobou jsem došla k závěru, že největší problém bude hlava. Protože když hlava chce, tělo se povětšinou nějak vzchopí. Už mě napadlo, že problém může být to, že mě to prostě přestane bavit. Ale že to pokušení přijde z jiných sfér, to jsem nečekala. To si jen tak řeknu, že se baj oko podívám, jestli cestou sem tam půjde sebrat nějaká keška... a ono toto. Léčka ďáblova! Okolí Burgosu je past vedle pasti. To město úplně svádí k tomu na tři, čtyři dny tam zakotvit a chodit po keších... Ani na to nemyslet!

Jinak to jde zdárně. Dala jsem dohromady celkem rozumně vypadající seznam věcí, co si s sebou budu brát, a teď jen doufám, že až je snosím na hromadu, nedopadne to jako v jednom z mých nedávných snů. V něm jsem naplnila bágl, ještě ani nepřidala náhradní boty... a už se mi to nepodařilo zvednout. No, je pěkný, jak v těch snech vylézá na světlo to, co si člověk jinak ani na mysl nepustí.😊

Jedinou nejistou součástí vybavení zůstávají boty. Teda, díkybohu, ty nové a hlavní se vyšlapaly a vypadají spolehlivě pohodlně. Myslela jsem však, že k nim jako rezervní vezmu ty nejvychozenější a nejošlapanější sandály.. leč sandály mě vypekly, po obyčejném jediném 25km výšlapu mi nadělaly takové otlaky po celých chodidlech, že jsem dva dny nemohla pořádně chodit. Takže ty jsou mimo hru. Takže zbývá najít jiný pohodlný a lehký náhradní botky, ve kterých se půjde denně maximálně pár kilometrů...

...no... a bude. :-)

Výšlap Skalsko - Krnsko (2. 6. 2019)

Znovu jsem se vypravila mezi Mladou Boleslav a Mělník do krásnejch krajů polí, cest a vesnic s neobyčejnýma stavbama. Posedmé jsem navštívila velkou keškovou sérii a konečně jsem ji dosbírala. Ale myslím, že se do těchto končin vrátím, je tu krásně.

Ze čtenářského deníku 1

Michaela Klevisová - Čekání na kocoura:

• Člověk se v pubertě složitě hledá, jen aby později zjistil, že to nejdůležitější o sobě stejně věděl už jako dítě.
• Každej je diplomat, když potřebuje sbalit ženskou.
• Když nemohl žít tak, jak chtěl, žil prostě nejlépe, jak se dalo.

Arthur Hailey - V nejvyšších sférách:

• Narození Krista. Jak bylo jeho učení prosté, pomyslel si Howden. Že láska je jediným významným zdrojem života. Učení čisté a logické, pokud věříte v Krista jako syna Božího, nebo v Ježíše, čistého, dobrého člověka - světce. Avšak lidský tvor nikdy nevěřil v čistou lásku a nikdy opravdu věřit nebude. Znehodnotil Kristovo učení předsudky a církve je pak málem zatemnily.

Michael Shaara - Andělé smrti:

• Bojoval za svůj lid, za svoje děti a rodinu; nikoli za zemi, protože žádná země za válku nestojí. Lidí však ano, ať jsou jacíkoliv, špatní; ať jsou, alespoň někteří, šílení; patřil k nim. Byli to jeho lidé a on byl jedním z nich, a tak z vlastní vůle vědomě pozvedl zbraň.

Stephen King - Bazar zlých snů: 

• Nabízíme nebe, pak lidi přesvědčíme, že nemají šanci dosáhnout ho bez naší pomoci... protože nikdo není bez hříchu a odplatou za hřích je smrt.
• Pomyslel si, že spíš zvědavost než vztek je zhoubou lidského ducha.

z filmu Živé terče: 

• Že jsou lidi kurvy, to se ví, ale že jsou kurvy lidi, na to se zapomíná.
• Neplatím si za sex. Platím si za to, že po něm můžu odejít.

Jiří Padevět v pořadu ČRo Osudové ženy - Marie Moravcová: 

• Každý by asi byl raději Gabčíkem než Čurdou, ale to, jak se zachováme, se vždycky dozvíme až v té situaci.

Výšlap Vrátno - Skalsko (květen 2019)

Letos už pošesté jsem vyrazila na Mladoboleslavsko na další kus velké keškové série. Původní plán byl, že ji dorazím celou v cca 30 km úseku, ale plány mi nabouralo hokejové MS a zápas s Kanadou od 19 h. Takže jsem nakonec stihla jen 20 km, ale i tak to bylo fajn.