Život s Amélií 2 - Druhých čtrnáct dní

Amélie pozítří oslaví tři měsíce života a ve čtvrtek to bude pět týdnů, co se mi dostala do spárů. I když poslední dobou to spíš vypadá, že jsem se dostala do spárů já jí. Naučila se za tu dobu dost věcí, co jsou napřestlamu, ale taky spoustu věcí, co stojí zato... 

• Velmi dobře chápe význam slov NESMÍŠ a FUJKOČKA. To ovšem neznamená, že se podle toho vždycky zařídí.
• Pochopila, k čemu jsou zadní tlapy. Že když je zapojí do škrábací hry, stane se ze hry boj. Au.
• Instinktivně vycítila, že myš je myš, a že myš je nepřítel. S plyšovou krysou z Ikeji se rve tak zuřivě jako s ničím jiným. A nosí ji v tlamě tam a zpátky a párkrát už mi ji položila za dveře pokoje.
• Naučila se zatahovat drápy, když si hraje. Když chce. 
• Snese na krku obojek.

Ty jseš úplná čarodějnice...

...pravila kolegyně doktorandka nedávno na studijním výjezdu do Krkonoš, když jsem se přiznala, že ten lesk na rty, co se s ním pořád tak zuřivě mažu (protože je s medem a tudíž k sežrání), jsem si vařila sama doma. "Úplně tě vidím, jak to doma mícháš v kotlíku!" 

Nevěděla holka, jak blízko pravdě je (koneckonců, černou kočku i křišťálovou kouli už mám a s bradavicí na nose by se taky dalo něco dělat). Jak se blíží zima (a jak začínám vážně psát rigorózní práci, tudíž hledám rozptýlení, kdekoli jinde to je možné), pouštím se do čím dál zajímavějších experimentů s bylinama, rostlinama, kořeníma, mazáníma a alkoholama. A je to fascinující. 

Život s Amélií 1

Pořád ještě žiju. Od té doby, co jsem neudělala zkoušky na ŘLP, jsem se sice samým zármutkem neusoužila, ale ani nebylo moc nálady něco psát. Kdo by ostatně četl skuhrání nad tím, jak jsem si našla první šedivý vlasy, jak jsem přišla o práci, o spolubydlící, o lehkost. No a pak najednou přišel říjen a listopad, nádhernej podzim, a věci se hnuly. Za dva měsíce nastupuju do práce, přihlásila jsem se k rigoróze, spolubydliči se vracejí... a splnila jsem si dětskej sen. Pořídila jsem si kočku. Jmenuje se Amélie a nejmenuje se podle toho filmu, i když to tak vzhledem k její černosti vypadá. Dneska spolu spolužijem 14 dní. Myslím, že to bylo těch nejlepších 14 dní za tenhle rok.

 

Jak jsem se nestala potenciálním hromadným zabijákem

Dnes tu je a zítra není

A svět se pořád točí dál

- těmi slovy končil text poslední písničky, co se tu na blogu objevila. Bylo v ní hodně naděje a já jí v těch dnech měla obrovsky moc. No a jak už to v životě chodí - i naděje - tu dnes je a zítra není. Byla... a pak najednou nebyla. Ta velká šílenost, která mi chvíli procházela, nakonec nevyšla. Ale všecko zlé je k něčemu dobré a tohle je k něčemu dobré obzvlášť. 

Špatná zpráva je, že se můj tajnej sen nesplní. A ta dobrá? Nestane se ze mě hromadný zabiják!  A to už taky stojí zato.

Hugh Laurie - Changes

Tak si tak lámu hlavu, jestli jsem v předchozích týdnech netrhla absolutní rekord v blogovém mlčení. Byl by to trošku paradox - víc jsem psávala dokonce i v tom roce pitomém, dvoutisícdesátém. Budiž mi ale obhajobou, že tohle je taky unikátní rok. Není pitomej, to rozhodně ne. Ale je divnej. Jak divně začal, tak divně pokračuje. Věci se mění. A já si zpívám - se svým velectěným sounarozeninovcem, anglickým hercem, představitelem doktora House... a skvělým muzikantem.

Zpěvy novoroční: Černej pasažér & Jiné to nebude

Tak je tu konec dalšího roku a já tu opět sedím a u dvou písniček se snažím o rekapitulaci uplynulého roku. Nejde mi to. Letos jsem vlastně měla zrekapitulováno už předčasně, včetně výběru písniček. A asi jsem moc halasně vyřvávala hop a ono ještě nebylo doskočeno... a ono to na doskoku uklouzlo. Ještě těsně po Vánocích jsem si na pravidelném gympláckém chlastosrazu lebedila, jakže byl ten končící rok fajn. I přesto, že jsem si po jeho velkou část připadala jako nejistej černej pasažér, co nemá cíl ani směr, jsem věděla, že jinačí to nebude, ale přesto je zač děkovat, osude. 
Rok 2013 Rok Cest, cest dalekejch, jedinečnejch, přínosnejch a dveře otevírajících. Rok, který mi dal naději dalších cest a víru v přátelství a snad i v určitej druh lásky. Byl to rok, kdy jsem se mnohokrát cítila výjimečně, neopakovatelně, svým způsobem i úspěšně... anebo aspoň příjemně uspokojeně. A i když to mockrát zadrhlo, tak se to vždycky nakonec znova rozjelo - a k dalším a ještě překvapivějším výšinám. Takhle jsem si spokojeně bilancovala... a pak přišlo uklouznutí.

Ono tedy je zač děkovat i po tom uklouznutí, a to kurva hodně. Ale stejně to tím hodnocením uplynulýho roku zamávalo. A hlavně to zamávalo mým možná trošku namyšleným pocitem spokojenosti a předčasnýho usínání na vavřínech. 

p. f. 2014

Pěkné a klidné Vánoce
a šťastnou cestu nadcházejícím rokem...