Život s Amélií 1

Pořád ještě žiju. Od té doby, co jsem neudělala zkoušky na ŘLP, jsem se sice samým zármutkem neusoužila, ale ani nebylo moc nálady něco psát. Kdo by ostatně četl skuhrání nad tím, jak jsem si našla první šedivý vlasy, jak jsem přišla o práci, o spolubydlící, o lehkost. No a pak najednou přišel říjen a listopad, nádhernej podzim, a věci se hnuly. Za dva měsíce nastupuju do práce, přihlásila jsem se k rigoróze, spolubydliči se vracejí... a splnila jsem si dětskej sen. Pořídila jsem si kočku. Jmenuje se Amélie a nejmenuje se podle toho filmu, i když to tak vzhledem k její černosti vypadá. Dneska spolu spolužijem 14 dní. Myslím, že to bylo těch nejlepších 14 dní za tenhle rok.

 

Jak jsem se nestala potenciálním hromadným zabijákem

Dnes tu je a zítra není

A svět se pořád točí dál

- těmi slovy končil text poslední písničky, co se tu na blogu objevila. Bylo v ní hodně naděje a já jí v těch dnech měla obrovsky moc. No a jak už to v životě chodí - i naděje - tu dnes je a zítra není. Byla... a pak najednou nebyla. Ta velká šílenost, která mi chvíli procházela, nakonec nevyšla. Ale všecko zlé je k něčemu dobré a tohle je k něčemu dobré obzvlášť. 

Špatná zpráva je, že se můj tajnej sen nesplní. A ta dobrá? Nestane se ze mě hromadný zabiják!  A to už taky stojí zato.

Hugh Laurie - Changes

Tak si tak lámu hlavu, jestli jsem v předchozích týdnech netrhla absolutní rekord v blogovém mlčení. Byl by to trošku paradox - víc jsem psávala dokonce i v tom roce pitomém, dvoutisícdesátém. Budiž mi ale obhajobou, že tohle je taky unikátní rok. Není pitomej, to rozhodně ne. Ale je divnej. Jak divně začal, tak divně pokračuje. Věci se mění. A já si zpívám - se svým velectěným sounarozeninovcem, anglickým hercem, představitelem doktora House... a skvělým muzikantem.

Zpěvy novoroční: Černej pasažér & Jiné to nebude

Tak je tu konec dalšího roku a já tu opět sedím a u dvou písniček se snažím o rekapitulaci uplynulého roku. Nejde mi to. Letos jsem vlastně měla zrekapitulováno už předčasně, včetně výběru písniček. A asi jsem moc halasně vyřvávala hop a ono ještě nebylo doskočeno... a ono to na doskoku uklouzlo. Ještě těsně po Vánocích jsem si na pravidelném gympláckém chlastosrazu lebedila, jakže byl ten končící rok fajn. I přesto, že jsem si po jeho velkou část připadala jako nejistej černej pasažér, co nemá cíl ani směr, jsem věděla, že jinačí to nebude, ale přesto je zač děkovat, osude. 
Rok 2013 Rok Cest, cest dalekejch, jedinečnejch, přínosnejch a dveře otevírajících. Rok, který mi dal naději dalších cest a víru v přátelství a snad i v určitej druh lásky. Byl to rok, kdy jsem se mnohokrát cítila výjimečně, neopakovatelně, svým způsobem i úspěšně... anebo aspoň příjemně uspokojeně. A i když to mockrát zadrhlo, tak se to vždycky nakonec znova rozjelo - a k dalším a ještě překvapivějším výšinám. Takhle jsem si spokojeně bilancovala... a pak přišlo uklouznutí.

Ono tedy je zač děkovat i po tom uklouznutí, a to kurva hodně. Ale stejně to tím hodnocením uplynulýho roku zamávalo. A hlavně to zamávalo mým možná trošku namyšleným pocitem spokojenosti a předčasnýho usínání na vavřínech. 

p. f. 2014

Pěkné a klidné Vánoce
a šťastnou cestu nadcházejícím rokem...

Jaromír Nohavica - Jeruzalém

Za poslední týdny je těch dojmů a pocitů už nějak moc a já na ně nemám slov. Mísí se ve mně doznívání zážitků, vzpomínek, myšlenek, pocitů zmatenosti z dalekých cest a ze závěrů, že všude dobře, ale doma nejlíp. Doznívá ve mně nejnádhernější koncert, jakej jsem měla tu čest v životě vidět. A mate mě, že nemám slova pro dnešní výsledek voleb, kterej mě přiměl zamyslet se, jak dlouho ještě bude doma nejlíp.

A když já na něco nemám slov, tak si je od někoho obvykle půjčím...

Tak mlčky stál jsem a myslel na svou malou zem

Která tam na severu, mezi horama skryta

Zleva i zprava bita, zhora i zdola bita

Tak jsem tam stál a myslel na ně

Jak je to těžké stát na správné straně...

Konference Madeira (říjen 2013)

Nějakým hnutím osudu se stalo, že mi přijali dva příspěvky na dvě zahraniční konference, a obě se sešly asi během čtrnácti dnů. Jen, co jsem se vrátila a aklimatizovala z Denveru, čekala mě Madeira. Konference jako taková byla sice slabší, i když mnohem přívětivější a domáčtější než ta obrovská denverská... ale co mě fakt okouzlilo, byla Madeira. Krásnej ostrov plnej kytek. Musím se sem vrátit.