Konference Denver (říjen 2013)

Moje první doktorandská konference - a hned za mořem. Vyrazila jsem do Denveru. Seznámení s USA bylo celkem příjemné. Dobře se tam chodí pěšky, mají tam pěkná vozidla a letadla, a všude jsou pohodoví a vstřícní lidé. Fajn to bylo.

Šoky z Divokého středozápadu

Začala jsem svůj třetí americký den a ještě včera večer jsem si myslela, že si zdárně zvykám a aklimatizuju se. Že už mě nic moc nepřekvapí. Takže musel přijít šok. A přišel - hned dnes ráno cestou na snídani. Když jsem vykoukla prosklenou recepcí ven, čekal na mě tenhle pohled.

Dojmy z divokého středozápadu

Tak vás pěkně zdravím z Amériky. Včera /nebo už předevčírem?/ jsem podnikla nejdelší cestu svýho dosavadního bytí. Na tu konferenci do Denveru jsem se fakt vypravila a zdárně jsem sem dorazila. V největší depresi balicího pondělka jsem hlásala, že pokud zvládnu tu cestu, tak zvládnu už všecko. Zatím zvládám, pásmové nemoci navzdory. Ta se zatím postarala o můj největší dojem z celé cesty. Ale zaujalo mě i pár dalších věcí.

/další fotky zde/

Doznívání Cesty # 1 - V domě paní Susany

Už čtrnáct dní od návratu z Cesty uplynulo... a já si pořád připadám, jako by některé okamžiky byly včera. Nálady se vracejí, myšlenky pořád letí dál a spousta věcí do sebe jaksi zapadá. Na víkendové vlasaté teologické svatbě jsem zjistila, že to je úplně normální. Cestu lidé zpracovávají (nebo Cesta zpracovává je?) ještě roky po jejím skončení. Tohle není záležitost několika dní. 

Vrací se toho hrozně moc a některé ze vzpomínek nebo pocitů stojí za to, aby se rozletěly do světa. A dnešek je ideální příležitost - před pár okamžikama jsem objevila online stopu jednoho z nejnádhernějších míst celé mojí malé Cesty.

  

Čtrnáct let ve čtyřech dílech

Dnešní večer je neobyčejnej - došlo na to, o čem jsem si myslela, že na to už nikdy nedojde. Dopsala jsem čtvrtej díl svýho ručně psanýho kytarovýho zpěvníčku. Ten zelenej, poslední, mi trval šest let. A hodněkrát jsem si myslela, že ho nedopíšu už nikdy. 

První díl jsem rozepsala v roce 1999, což znamená, že si tyhle svérázný písničkový deníky píšu už  čtrnáct let, rovnou polovinu svýho dosavadního života. Ani bych neřekla, jak v některejch věcech dovedu bejt vytrvalá... :o)

Buen Camino!

Tak jsem doma. 117 km v nohách. Zvládla jsem to.
Došla jsem do Santiaga de Compostela.
Až budu mít zase někdy podobně šílenej nápad... 
tak mi řekněte, ať neváhám a jdu do toho.

CELÉ fotoalbum najdete ZDE. Popisky průběžně doplňuju, navazují na sebe a tvoří jakési vyprávění z Cesty. Psát jednolitý  text nemá smysl, nešlo by to, nedalo by se to číst :o] Ať se vám fotky kdyžtak líbí! 

This Is the Life...

Mám zamilovávací období. V posledních měsících jsem se zamilovala do spousty věcí: do kočky s naštvaným ksichtem, do grepovýho pivka, do snů a plánů na cestování... a taky do muziky týhle slečny. Začalo to touhle písničkou jednoho domácího jarního popíjecího večera u lampy.