Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni...

Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni. Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni. Nebudu chodit do šutrárny na Ruzyni. Zejména ne, když tam mají akční výprodej úplně všeho a člověk se u kasy, kam přišel s jedním vysněným šutrem a s jedním opožděným dárkem pro paní šéfovou, dozví, že na VŠECKO dávají slevu 70 %.

Blahořečím prozřetelnosti, že jsem u sebe neměla víc než tisícovku.

Novoroční dvojnadílka: Bittersweet Symphony & Sweet Dreams

Nevím, jak vy, ale my v Praze jsme se s uplynulým rokem rozloučili a novej přivítali fakt poctivě /fakt poctivě - zjistilo se, že máme fakt dobře zvukotěsný okna... a já zjistila, že příští Silvestry chci pokud možno opět trávit v klidu a relativním tichu, bez davů lidí, doma v Rozsockách/. A nebyla bych to já, kdybych ten minulej rok nebilancovala a nevzpomínala... v novej nedoufala... a nečinila tak klasicky písničkově. Opět jsou dvě. Tentokrát mi přijdou obě dost podobné - obě svým způsobem sweet - sladké, relativně nové a zatraceně profláklé. Ale prostě k tomu letošnímu přelomu roků patří. Bittersweet Symphony od The Verve a Sweet Dreams od Eurythmics. 

p. f. 2013

Dálkový výslech aneb I ve whisky je pravda

Před pár dny mi v komentářích přistála výzva od milé Kash, že prý se mám přidat do bloggerského řetězového výslechu. Obvykle řetězáky příliš nepodporuju, ale tentokrát jsem se rozhodla, že do toho půjdu. Z několika důvodů. 

Protože blog potřebuje zoufale oživit a já se potřebuju znovu rozepsat. 

Protože se ráda dozvídám o lidech něco novýho.

Protože jsem grafoman a už dlouho jsem na sebe nic nepráskla. 

A protože Kashika, jejíhož předání štafety si vážím. 

A tak sypu do sklenice pár kostek ledu, nalívám kapku ballantiny a dolívám vodou ze studánky... a jedem. Teda ne jedem, jakože bych jím dolívala sklenici, ale jakože jedem na ty odpovědi a další otázky. 

David Gilmour - Love on the Air

Mám za sebou pěknej den. Takovej úplně obyčejnej pěknej. Se všema těma pěknejma věcma, na který už dlouho nebyl čas nebo okolnosti: s modrou bíle pokreslenou oblohou a jasným podzimním sluníčkem, který ze všeho vytahovalo barvy; s foťákem, kterej ty barvy /do velké míry neúspěšně/ lovil; s letadlama nad hlavou, který se mi zákeřně schovávaly za kopcem a s ledovou vodou ze studánky. A s písničkou v hlavě. Šla jsem pro vodu, fotila oblohy, cesty a listy a po děsně dlouhý době jsem si zpívala. A vlastně jsem nevěděla proč. 

Ale možná jsem cosi přijímala... lásku ve větru. Nebo jsem ji vysílala. Nevím. 

Dobrý člověk ještě žije

...ne, nemyslím tím sebe, i když očividně ještě žiju též; jakkoli tomu tenhle blog v posledních týdnech nenasvědčoval. Žiju - většinou hodně rušně, občas trošku klidněji... a občas si střihnu i nějakou podobně adrenalinovou situaci jako dneska. I když díky tomu dobrému člověku z titulku skončila dobře.

Je to za náma

Opět jsem dlouho nepsala. Tak dlouho, že jsem skoro až zapomněla, jak můj nový blog vypadá /ne, pořád ještě jsem se s ním naplno nesžila/. Tentokrát jsem pro to měla vážný důvod - rekonstruovali jsme byt. Povedlo se, přežili všichni: my rekonstruující i rekonstruovaný. A povedlo se to báječně...