Je mi pětadvacet aneb Hodnocení první třetiny

Ku příležitosti těchhle narozenin jsem měla připravenou nostalgickou, bilancující úvahu. O tom, že mi je pětadvacet a že mám za sebou vlastně třetinu takového normálně dlouhého života. A jak je vlastně život jako hokejovej zápas, že mě ta hra moc baví, ale že bych se po té odehrané třetině nezlobila za krátkou přestávku na oddech a taktické pokyny od nějakého zkušeného trenéra, že by mě vlastně zajímalo, kolik je skóre a že snad jsem těsně ve vedení, a že nevím, kdo je vlastně můj protihráč... a tak. A pak jsem začala včera slavit - a už to jelo a nostalgie byla jaksi pozapomenuta. Většina dneška pak byla dospávací, pak hektická... a když jsem dorazila domů a obdržela dary od rodiny, byla nostalgie passé už úplně. No posuďte sami, může člověk mít nostalgické myšlenky, když dostal takovejhle dort? :o)

Včerejší pražská oslava v jinonických skalách se podle mého skromného názoru povedla. Sice se dostavila jen asi polovina zúčastněných (a já si říkám, co jsem to vlastně za člověka, když si vybírám přátele, kteří si např. spletou den konání; nebo usoudí, že když jsem poslala jen pozvánku a pak ji nepotvrdila, tak se to asi ruší; případně asi do jedné pracovně večeří s ministryní atd. :), ale i v tomto kruhu nejvěrnějších to stálo zato.

Akce mě obohatila o spoustu milých a užitečných dárků, hromadu hezkých vzpomínek, asi dvacet komářích štípanců... a také o jedno naprosto katastrofální zjištění o úrovni elity české armády, kterého se dostalo celé naší slavící společnosti.

VŠICHNI, od slečen, které se bály, že netrefí na místo konání, až po mimopražské, kteří tam trefili naprosto nečekaně brilantně, VŠICHNI to zvládli vcelku hladce. Až se ohlásili PILOTI. Piloťenko a jeho kamarádi piloti a dispečeři nebo navigátoři.

Už když jsem udílela první telefonické pokyny, jak se k nám dostat z Evropské, a slyšela jsem Piloťenka, rozdělujícího úkoly stylem "ty si pamatuj Jinonice, ty si pamatuj 179, ty si pamatuj žlutý metro!", napadlo mě, že to bude zajímavý. Bylo.

DVĚ hodiny jsme je telefonicky naváděli, z toho hodinu se snažili najít zastávku autobusu o dvě ulice od místa, kde se nacházeli. NAVIGÁTOŘI! PILOTI! DISPEČEŘI! Orientace v terénu za pět.

Začali jsme uzavírat sázky, odkud se ozvou příště. Největší optimisté tipovali centrum Prahy, realisté vojenskou ubytovnu na Ruzyni nebo Újezd nad Lesy (údajně nejokrajovatější okraj Prahy). Pesimisté pak sázeli na Ústí nad Labem nebo Brno. A všichni jsme se víceméně jednohlasně shodovali, že je tenhle večer neuvidíme.

Dopadlo to nečekaně - ozvali se z JINONIC a následně fakt dorazili. A skoro celou dobu pak za a) nadávali Piloťenkovi, že prý tvrdil, že to je z Evropské 300 metrů a že není žádnej pravej pilot, ale levej, ba ten nejlevější... a za b) hořekovali, jak se odsud dostanou zpátky na Ruzyň, když je i taxíkář poslal do háje. 

Na Ruzyň je nakonec nějakým zázrakem odeslala odcházející Ajvuška, mající s ovládáním podnapilých kamarádů kvalitní zkušenosti. Krátce po nich jsme to zabalili i my ostatní, posbírali jsme prázdné flašky, zabalili deky, šoupli do krosny Poběhlíčka... a rozjeli jsme se do svých koutů Prahy, do Hradce a na koleje. 

Ráno se mi nechtělo vstávat. 

Nechtělo se mi uklízet, nechtělo se mi do toho vedra (ale když se během dopoledne na pokoji udělalo stejné vedro jako venku, s tím rozdílem, že venku aspoň občas zavanul chladnější větříček, překonala jsem se a vyrazila) a nechtělo se mi do vlaku. Kupodivu jsem to všecko přežila a v šest byla doma.

Mamka mě naložila do auta s tím, že jedeme pro můj narozeninovej dárek.

Jakej dárek? Za narozeninovej dárek jsem považovala a považuju objektiv, případně výlet do Pardubic z minulého týdne. Ale dalšímu dárku se bránit nebudu, přece jen mi je pětadvacet jen jednou za život... a tak se jelo.

Narozeninovej dárek se nacházel na obecním úřadě, kde se, jak jsem s překvapením zjistila, nachází cukrářská dílna. A tam umí zázraky.

Čekala jsem toho spoustu. Ale dort s havarovaným marcipánovým letadlem jsem fakt nečekala.

Z jedné strany má pětadvacítku, z druhé padesát devítku - já mám narozeniny dneska, táta zítra. Táta ovšem naznal, že ON s havarovaným marcipánovým letadlem odmítá mít cokoli společného. Jakožto strojnímu inženýrovi se mu ani moc nedivím.

Napřed jsem myslela, že nikdy nebudu mít to srdce to nakrojit. Tak to nakrojila máma. Dort je snad ještě lepší, než jak vypadá, což se v první chvíli zdálo nemyslitelným. Uááááá! Piškot s jahodovým krémem!

Ještě předtím jsem letadlo vyprostila a ukousla mu pilotní kabinu - aby se netrápilo.

Následovalo předání zbytku darů. Konečně mám zase slušnější zásobu pitiva! Svíčku na pálení! Sůl na válení do vany! Plus dříve obdržené: Knížky! Čaje! Hrníček s kočkama! Modrou kočku! Žranivo! Cédéčko! Víno! Juchů! Narozeniny mají něco do sebe.

Ovšem nejvíc mě dojal bratr. Podotkl, že mi obstaral takový skromný dárek...

Ohromně mi zvedl sebevědomí. Bratrův dárek mi připomněl dávné hříchy mládí a zároveň mi vlil optimistický dojem, že ani v očích sedmnáctiletého bratra ještě nejsem tak moc stará.

Bratr mi věnoval ZELENOU.

:oD

Děkuju všem.

Začínám si říkat, že podle reakcí diváctva, které ten můj životní zápas sleduje, ta první třetina možná vlastně nebyla tak úplně špatná.