Galway Bay - song letošního Irska

Tak nám irskej sen skončil, aspoň pro letošek. Je to za náma. Včera jsme se po celonočním bdění na dublinském letišti zdárně navrátily zpátky na rodnou českou hroudu a rozešly se každá do té své vysočinské díry. A pomalu nám dochází, že zelený okouzlení, svoboda, poznávání, žasnutí a nicnemusení je definitivně pryč... A když vám do toho navíc ještě zní v uších i z počítače (pod jehož myší leží fungl nová myší podložka s úžasnejma slovama) takhle nádherná písnička v tak nádherným podání, padne na člověka zákonitě sentiment a smutek, že to je pryč... a o to víc se tam člověk touží vrátit. Takže jo - pro tentokrát je to za náma, but see you next summer. Nebreč, kojot, a naviděnou, Irsko. Příště tě budeme poznávat ze západní strany... od galwayského zálivu.  

Galway Bay If you ever go across the sea to Ireland It may be at the closing of the day You will sit and watch the moon rise over Claddagh And see the sun go down on Galway bay Just to hear again the ripple of the trout stream The women in the meadows making hay And to sit beside the turf fire in a cabin And watch the bare - foot gosoons as they play For the breezes blowing over the sea's from Ireland Are perfumed by the heather as it blows And the women in the uplands diggin praties, Speak a language that strangers do not know For the strangers came and tried to teach us their ways They scorned us just for being what we are But they might as well go chasing after moonbeams Or light a penny candle from a star And if there is going to be a life here after And somehow I am sure there's going to be I will ask my God to let me make my heaven In that dear land accross the Irish sea If you ever go across the sea to Ireland It may be at the closing of the day You will sit and watch the moon rise over Claddagh And see the sun go down on Galway bay

Galwayský záliv Jestli se někdy vypravíš za moře do Irska Možná to bude na sklonku dne Posadíš se a budeš sledovat vycházející měsíc nad Claddaghem A uvidíš slunce, zapadající do Galwayského zálivu Zase slyšet šumění potoků se pstruhy Ženy na loukách skládají seno A sedět před ohništěm z rašeliny v chatrči A sledovat hrající si bosé děti Vítr, který fouká přes moře z Irska Voní vřesem, jak tak vane A na vysočinách ženy kopou brambory A mluví řečí jíž cizinci nerozumí Cizinci sem přicházeli a snažili se naučit nás svým způsobům A opovrhovali námi jen  proto, jací jsme Ale i oni pozorovali měsíční paprsky A zapalovali od hvězd ohníčky pěťákových svíček Jestli po tomhle životě bude nějaký další A nějak si jsem jistý, že bude Chtěl bych poprosit Boha, aby moje nebe udělal V té drahé zemi za Irským mořem Jestli se někdy vypravíš za moře do Irska Možná to bude na sklonku dne Posadíš se a budeš sledovat vycházející měsíc nad Claddaghem A uvidíš slunce, zapadající do Galwayského zálivu

Tuhle irskou lidovku jsme poprvé slyšely od pana řidiče, který nás vezl autobusem na výlet na Cliffs of Moher. Povídal nám o Galwayském zálivu, ke kterému jedeme... a pak začal zpívat. A protože to s mým rozuměním mluvené angličtině není nejslavnější, stala se věc - přeslechla jsem se a místo "a language that strangers do not know" jsem slyšela "the land that strangers doesn't know". Pár písmen, která totálně převrátila smysl - z řeči, které cizinci nerozumí, byla najednou Země, která nezná cizince - a já zůstala užasle zírat, protože to naprosto vystihovalo můj celý dosavadní dojem z Irska. Země, kde nemám pocit, že sem nepatřím, že bych tu byla cizí...

Písnička mi nepřestala znít v uších ani při procházce po obrovských útesech, ani později. Po návratu do Corku jsem si našla na internetu text i několik zvukových verzí - ani jedna mi se ale nelíbila natolik, abych se obtěžovala s jejím zveřejňováním tady. Zato mě fascinovala předposlední sloka, ta o tušeném dalším životě a o prosbě k Bohu, kde má udělat nebe... Došlo mi, že s tím až na drobné výhrady (míň deště, Bože, v nebi určitě tak neleje...) souhlasím. A pochopila jsem, proč jsou Irové na svou zemi tak hrdí.

Písnička a jakési zvláštní dojetí z ní se mi vracely po celý zbytek irské anabáze. Jak se blížil odjezd, ozývat se přestala - sentiment vytlačil vztek na Ryanairy a vlastně na sebe samé, že jsme do letenek nevrazily o tisícovku víc a nemusely teď bojovat s patnáctikilovým limitem zavazadel, pročež bychom nemusely počítat každou ponožku, kterou ještě můžeme zabalit do kufru... a podobně. City problémům většinou nakonec vždycky ustoupí.

Problémy jsme nakonec přežily bez újmy, v patnáctikilovém limitu jsme domů dopravily všecko kromě toustovače, džbánku na čaj, šťakle a zbytků kosmetiky... a sentimenti se vrátili. A písnička taky -  ještě večer mi přišla teskná smska od Paaji s kusem textu Galway Bay. 

A tak jsem dneska vybalila svou úžasnou novou irskou myší podložku s textem Irish Blessing, zapnula mašín, po šesti týdnech ulovila wifi signál (jaký blaho, nemuset se plácat dolů a hádat se s nikým o kábl k internetu!), osvíceně spustila Youtube a jala se hledat nějakou verzi, která mi konečně padne do ucha a nebudu si muset kazit požitek přemítáním, že bych to nahrála nebo nazpívala jinak. Povedlo se. Když jsem si pustila tuhle nahrávku, kterou právě posloucháte, všecko to konečně do sebe zapadlo a mně se do očí nahrnuly slzy. 

Došlo mi, že irskej sen skončil a my jsme zpátky v realitě. Že je pryč vstávání v jedenáct, dělání si srandy z Dětí, požírání hamburgrů, sójobujónokečupostravy a šoustů a pití fuskočajů a mlíčnejch koktejlů, závisláckému sledování Dr. House; že je pryč nadávání na kopec k našemu domečku na Alexandra Road, tlemení se každýmu dalšímu LOVELY, hledání centů po zemi a v telefonních budkách, výpravy po Jonyho stopách, ba dokonce i výlety po velkých i naprosto nevýznamných místech, která stojí za to vidět... a hlavně nadšené jásání nad tím, že někdo umí irsky a je ochoten si s náma popovídat o tom, jak se má, jak se jmenuje, odkud je, v kolik ráno vstává a kolik má bratrů a sester.

Je to definitivně za náma a mně se po tom neuvěřitelně stejská, ale nemám strach, že bysme se tam nevrátily. Tahle země totiž nezná cizince - na tom si pořád trvám, i když to v písničce není... A i kdyby je znala, tak MY už tam cizinci nejsme.

Protože my té jejich řeči už higimid - rozumíme. Sice jenom beagainín, trošičku, ale budeme níos mó, víc. Slán anois, a hÉire - zatím ahoj, Irsko. Letošní irskej sen skončil, ale po loňsku a splněné naději v návrat už jaksi věřím, že i sny někdy můžou pokračovat. Pokračování toho našeho bude právě u Galwayského zálivu.

A než se s tou zemí znovu setkáme, snad nás bude chránit to, co přeje Irish Blessing...

Go n-éirí an bóthar leat.
Go raibh an chóir ghaoithe i gcónaí leat.
Go dtaitní an ghrian go bog bláth ar do chlár éadain,
go gcuire an bháisteach go bog mín ar do ghoirt.
Agus go gcasfar le chéile sinn arís,
go gcoinní Dia i mbosa a láimhe thú.

May the road rise to meet you.
May the wind be always at your back.
May the sun shine warm upon your face,
the rain fall soft upon your fields.
And until we meet again,
may God hold you in the palm of his hand.

Ať se naše cesty zase setkají

 Ať máš vždy vítr v zádech
Ať slunce svítí a hřeje Tvou tvář
Ať déšť jemně padá na Tvá pole
A než se znovu setkáme,
ať Tě Bůh chrání svou dlaní...