Anička, dušička, kdě si bola...

...tahle lidová písnička mě napadla, když jsem hledala titulek k dnešní úvaze. A není to úvaha jen blogová. Ta záležitost mi vrtá hlavou téměř celý den, a nemám z ní zrovna dobrý pocit. Měla bych se zabývat dějinami médií, tezí bakalářky nebo něčím podobným - a místo toho mi v hlavě hlodají okolnosti kauzy, která poslední dobou hýbe společností. Prapodivné osudy jedné prapodivné rodinky z Kuřimi.

Kostky jsou vrženy

Alea iacta est, kostky jsou vrženy, pravil kdysi moudrý pan Caesar. I já toto úsloví poslední dobou používala často. V souvislosti s naší plánovanou letní cestou do Irska. Když jsme si s Míšou svatosvatě slíbily, že opravdu POJEDEM, pak když jsem objednala letenky přes internet, potom když jsme odpověděly na nabídku ubytování... a nakonec dneska, když jsem seděla v autobuse 179, směr letiště Ruzyně. Venku se stahovaly mraky, hnala se bouřka a mě napadlo, jestli se to nestahují mraky také nad naší cestou, jestli to není předzvěst celé akce... Byla jsem neklidná, jako bych měla odlétat hned a sama, a ne jenom koupit letenky. Až v tom buse mi došlo, že všechno to předtím bylo jen chrastění kostkami v dlani a odhodlávání se k hodu... kdy se pořád ještě dá říct Ne, nehraju, všechno zpět.

E-learning hadr :)

Aneb jak to vypadá, když se dvě s dobou jdoucí studentky žurnalistiky učí na zkoušku z audiovizuálních médií... Úryvek z naší celovečerní debaty na ICQ:

Jak jsem lovila Moravce a ulovila bydlení v Dublinu

Jajda, to byl zase dneska den. Začal sentimentálně, pokračoval upřímně rozvztekleně... no a skončil totálně haluzácky. Hesla dne: sentiment ze Zuzčina odchodu z kolejí, vztek na nepolapitelného nekomunikujícího Moravce, ubytování v centru Dublinu za supervýhodnou cenu!!!

Smůla hokejistů, tragédie národa

Pěním vzteky. Hokejisté se dočkali první prohry na MS, podlehli nepříjemnému Německu 0:2. Jisté zklamání to je, což o to, ale to by mi tak nevadilo. Co mě dožralo na nejvyšší míru, jsou internetové diskuse k tomuto tématu. Samozřejmě, o úrovni diskusí jsem neměla iluze snad nikdy... ale stejně mě vytáčejí pořád znovu a znovu. Asi jsem fakt naivní - ale pokaždé znovu žasnu nad všemi těmi děsně chytrými generály po bitvě, co se bleskurychle vynoří z kanálů po každém menším neúspěchu. V dobách, kdy všecko jde, buď lezou kanálem, nebo jsou neviditelní, anebo jsou maskovaní. To bude asi nejpravděpodobnější, bohužel. Už se moc těším, až budou tihle odborníci a superfandové zase hopkat po Staromáku a fandit jako o život a vyřvávat svoje Hoši, děkujem. Jsme snad národ chameleonů, ještě navíc zakomplexovaných, co se musí maskovat za anonymním příspěvkem v diskusi? Bohužel to tak občas vypadá. Proti tomu je ta hokejová prohra vlastně prd. To je jenom jednorázová smůla, kdežto to zjištění je dlouhodobá tragédie. Ale teď už tedy k tomu hokeji... tam je aspoň možnost něco relativně rozumně rozebírat. 

Cesty člověka po Praze bloumajícího... aneb Z Vyšehradu do Krásnejchztrát

Loni, na jedné z přednášek sociologie, se pan profesor Petrusek zmínil o čemsi jako "typech" člověka. Jedním z nich byl i člověk bloumající (latinsky to po mně nechtějte). Výraz se mi neobvykle zalíbil a časem mi došlo, že mi tak padl do oka proto, že mě poměrně přesně vystihuje. Chodím ráda ven - ať už do města nebo do přírody. Ale ne kvůli památkám. Chodím, kam mě nohy zanesou, koukám po lidech, místech a obloze, občas něco vyfotím (když si nezapomenu vzít aparát, jako třeba dneska :o/ ), a hlavně přemýšlím. Zkrátka bloumám. Perfektně se mi u toho vyčistí hlava, odreaguju se a navíc mám pocit, že jsem udělala aspoň něco málo pro svoje tělo. 

Dneska, když nám odpadl večerní seminář, jsem si uvědomila, že jsem v ideálním bloumacím rozpoložení. A tak jsem si v plánu Prahy vytipovala trasu, spakovala se, počkala si u Národního na osmnáctku... a hurá na Vyšehrad. Nebyla od svých asi sedmi let - a vzhledem k tomu, že jsem v Praze už skoro dva roky, je to docela ostuda veliká. Tak tedy vzhůru ji napravit.