Kenny Rogers - The Gambler / Petr Spálený - Hráč

Tak jsem po hrozně dlouhé době vyhrabala svý starý kytarový zpěvníky a do posledního dílu připsala dalších pár písniček. (Připadala jsem si přitom jako svoje mladší já. Člověk by neměl zapomínat na svý starý zvyky - možná bych si zase jednou mohla uvařit malou starou konvičku dobrýho čaje, sednout na zem a do dvou v noci nekoukat do počítače, ale brnkat na kytaru... a vzpomínat na starý časy, kdy bylo tak jaksi do všeho víc energie.) Vidíte, k čemu všemu člověka postrčí taková blbost, jako je zapsání textů a akordů několika písniček, které vás v poslední době provází životem? Jednou z nich je samozřejmě dnešní titulní - The Gambler od amerického zpěváka country Kennyho Rogerse. Ale od té nelze oddělit ani její neméně povedenou českou verzi, kterou nazpíval Petr Spálený. Takže dneska budou zase jednou písničky dvě. No co, stejně jsem vás dlouho zanedbávala ;o)

The Gambler (1978) Kenny Rogers		Hráč (1978) Kenny Rogers
On a warm summer's evenin' On a train bound for nowhere, I met up with the gambler We were both too tired to sleep So we took turns a starin' Out the window at the darkness 'Til boredom overtook us And he began to speak He said: Son, I've made my life Out of readin' people's faces Knowin' what their cards were By the way they held their eyes And if you don't mind my sayin' I can see you're out of aces For a taste of your whiskey I'll give you some advice So I handed him my bottle And he drank down my last swallow Then he bummed a cigarette And asked me for a light And the night got deathly quiet And his face lost all expression Said: If you're gonna play the game, boy You gotta learn to play it right You got to know when to hold 'em Know when to fold 'em Know when to walk away And know when to run You never count your money When you're sittin' at the table There'll be time enough for countin' When the deal is done Every gambler knows That the secret to survivin' Is knowin' what to throw away And knowing what to keep 'Cause every hand's a winner And every hand's a loser And the best that you can hope for Is to die in your sleep And when he'd finished speakin' He turned back to the window Crushed out his cigarette And faded off to sleep And somewhere in the darkness The gambler, he broke even' But in his final words I found An ace that I could keep You got to know when to hold 'em Know when to fold 'em Know when to walk away And know when to run You never count your money When you're sittin' at the table There'll be time enough for countin' When the deal is done		Jednoho teplého letního večera Ve vlaku do nikam Potkal jsem se s hráčem Oba jsme byli příliš unavení Než abychom spali Oba jsme zírali z oken do tmy Než nás přemohla nuda A on začal mluvit Řekl: Synku, svůj život jsem postavil Na umění číst lidem z tváří A poznat, jaké mají karty Podle jejich pohledu A tak promiň, že to tak řeknu, ale vidím, že ti došla esa Když mi dáš ochutnat své whisky Dám ti pár rad Tak jsem mu podal svou lahev A on dopil můj poslední doušek Pak vytáhl cigaretu A zeptal se, jestli nemám oheň A nocí se rozhostilo mrtvé ticho A jeho tvář ztratila všechen výraz když řekl: Pokud chceš hrát tuhle hru,  chlapče, musíš se ji naučit hrát dobře Musíš vědět, kdy si karty nechat Vědět, kdy je vyložit Vědět, kdy odejít A vědět, kdy utíkat Nikdy nepočítej peníze Dokud sedíš u stolu Na počítání bude času dost Až bude dohráno Každý hráč ví Že klíčem k přežití Je vědět, co zahodit A vědět, co si nechat Protože každá ruka může vyhrávat A každá ruka může prohrát A to nejlepší, v co můžeš doufat,  je, že jednou zemřeš ve spánku Když domluvil Otočil se k oknu Zhasl cigaretu A pomalu usnul A kdesi v temnotě Ten hráč prolomil tichý večer V jeho závěrečných slovech jsem našel Eso, které jsem si mohl nechat Musíš vědět, kdy si karty nechat Vědět, kdy je vyložit Vědět, kdy odejít A vědět, kdy utíkat Nikdy nepočítej peníze Dokud sedíš u stolu Na počítání bude času dost Až bude dohráno

 

Hráč
Petr Spálený

Dnes i číst jsem byl líný, přelouskal jsem pár stránek
Pak mi klesla víčka, a v ten moment už jsem spal
Sen dostavil se náhle, vyšel rovnou z téhle knížky
Že jsem potkal hráče a on mi povídal

Chlapče, ten, kdo umí hrát, musí číst lidem z tváří
Poznat, o co kráčí a co chtějí v očích skrýt
Vím v čem ty děláš chyby, chtěl bys víc, než můžes ztratit
Ten, kdo prohrál, musí platit, tak nech si poradit

Na botách jen prach a bláto; ten, kdo psal tenhle román
Neměl vůbec ponětí, jak mě to unaví
Hned bych s tebou chlapče měnil; tak jestli chceš, tak aspoň chvíli
Buď obávaným hráčem a měj nohy toulavý

Život je hrou vyhranou, když zvedneš sázky
Doufej a nevzdávej, hraj klidně dál
Štěstí má svou cenu, kterou držíš ve svých dlaních
Kdybys malou chvíli pustil, zač bys potom stál

Každý hráč má návod, jak žít do sta roků
Pozná, co má zahodit a pozná, co má vzít
Vždyť každá dlaň je smolná a každá dlaň má štístko
Jen jedna věc ti už nepatří, nad hlavou střechu mít

A vtom mě přešel spánek, já zvedl hlavu z knížky
Koukám na obrázek, jak se mi podobá
A v temné noci v dálce mi kdosi říká Díky
A já v tu chvíli nevěděl, byl to on, a nebo já?

Život je hrou vyhranou, když zvedneš sázky
Doufej a nevzdávej, hraj klidně dál
Štěstí má svou cenu, kterou držíš ve svých dlaních
Kdybys malou chvíli pustil, zač bys potom stál

 

Tak tohle je, prosím pěkně, moje zásadní dobíjecí písnička na zásadní chvíle v životě. Na chvíle, kdy potřebujete sebrat všecko odhodlání, energii a sílu a zacílit je jedním směrem. Vsadit na jednu kartu. A naopak se nepotřebujete rozptylovat filozofováním o tom, co bylo a co bude... nebo nebude. Ono někdy i moc přemýšlení škodí.

Takže jsem českou verzi od Spálenýho poslouchávala před florbalovýma zápasama. Život je hrou vyhranou se nádherně hodilo do té soustředěné atmosféry v šatně... a co na tom, že jsme skoro všecko vždycky prohrály? Tak holt vypadlo to "vyhranou", ale hra to byla pořád.

Pak se pomalu začaly sázky zvyšovat. Myslím, že jsem se touhle písničkou soustředila a nabíjela i před maturitou. Zejména ve chvílích, kdy mi vrozená lenost velela to tak nehrotit, však ono to nějak dopadne. Štěstí má svou cenu, kterou držíš ve svých dlaních; kdybys malou chvíli pustil, zač bys potom stál? připomínala mi písnička, jako by to byla jakási prastará moudrost... a já usoudila, že na tom možná něco bude a že nebudu riskovat. Štěstí přeje připraveným a těžko na cvičišti, lehko na bojišti. A lajzněte si, že se na něco vyfláknete a nějaká škodolibá vyšší moc se vám vymstí tím, že si zrovna tohle bílé místo vytáhnete v zásadní chvíli. Takže to radši nepokoušet... ale věřit, že když nebudu pokoušet, nedostanu pak ránu pod pás.

S tímhle prostým klidem a odevzdaností jsem šla do všech her. S důvěrou, že hra je sice nevyzpytatelná, ale řídí se jakousi vlastní vnitřní spravedlností... na kterou se dá do velké míry spolehnout.

Možná mám hráčskou duši odjakživa a nějak v tom umím chodit. Možná ne nadarmo mě skoro odmalička fascinovaly hrací kostky. A asi ne nadarmo jsem si právě kostku od nejlepšího kamaráda zvolila jako něco, co mi určitě bude nosit štěstí. Vlastně to je postavený na palici: kostka, tak nejistá a nevyzpytatelná věc ze své samotné podstaty, má symbolizovat štěstí?

Ale ať už to bylo kostkou nebo ne, asi jsem v těch zásadních chvílích hrála celkem dobře; ty klíčové hry vždycky dopadly tak, jak měly.

A já se zase mohla zklidnit a jet dál. A moc o tom nedumat. Protože pak by si člověk mohl uvědomit i tu odvrácenou stranu hráčského života - tu nejistotu, jen jedna věc ti už nepatří, nad hlavou střechu mít. I když jen symbolicky. Střecha nad hlavou není jen to, že na vás neprší... to je i to, že víte nebo aspoň tušíte, kde budete za pár let a s kým tam budete. Těm, kteří se v životě rozhodnou hrát a riskovat a vkládat svůj osud do toho, jak to dopadne, není přáno mít jistotu na dlouhou dobu dopředu. Protože nikdy nevíte, jak která hra skončí a kam vás její výsledek zanese.

Někdy můžete s klidem odejít, jindy musíte utíkat.

(Anebo, jak já z neznámého důvodu neustále bezděky komolím text anglické verze: "Know when to run away and know when to hide" - vědět, kdy utéct a kdy se schovat... naprosto nezáměrně tak posouvám celou věc ještě o jeden stupeň naléhavosti výš.)

A když utíkáte, tak si někdy nemůžete tak úplně vybírat směr, kterým poběžíte. Takže je občas i lepší přijmout tu nejistotu a neriskovat pak to zklamání, když vás život zažene na opačnou stranu, než v jakou jste doufali.

Ale i když utíkáte nazdařbůh, stejně jednou zase zpomalíte... a doběhnete k další hře.

Doběhla jsem k ní samozřejmě i já.

Letošní jaro bylo na velký hry docela štědrý.

Poprvé v životě se mi stalo, že jsem hru prohrála. Respektive jsem ji vzdala, protože karty, který jsem držela v ruce, nestály za to, aby člověk riskoval skutečnou prohru. Nemělo smysl hnát se nepromyšleně do čtyř let doktorandskýho studia, když jsem si tím vážně nebyla jistá. Ale i to rozhodnutí v poslední chvíli, že hrát nebudu, nakonec mělo pachuť prohry, na kterou jsem nebyla zvyklá. Přinutilo mě najednou nečekaně změnit směr.

Nicméně té nejdůležitější hře letošního jara jsem se nevyhnula. A když jsem už den před státnicema začínala z přemíry učení blbnout a začala se ozývat nervozita, opět jsem vsadila na osvědčenou uklidňující melodii. Navíc i ten text - dnes i číst jsem byl líný, přelouskal jsem pár stránek, a pak mi klesla víčka a v ten moment už jsem spal - byl naprosto přesně padnoucí. Dočítala jsem poslední texty, do hlavy mi to nelezlo a bylo mi jasné, že zase budu muset něco vsadit. A doufat, že vsázím tak akorát, aby byla sázka dost vysoká, aby si zasloužila patřičnej kus štěstí, ale přitom abych neriskovala víc, než můžu ztratit.

A najednou jsem s úžasem zjistila, že ta česká verze (kupodivu, skutečně, ano, idioti všech zemí, divte se) vychází z anglického originálu. Zaposlouchala jsem se do Rogersovy verze.

A zjistila jsem bezprecedentní fakt: Poprvé ve svém posluchačském, muzikantském, pseudofilozofském a psavcovském životě si nejsem jistá, která verze je po textové stránce lepší.

Spálený nebo Rogers?

Ony jsou si teda v zásadě hodně podobné. Jenže v detailech se liší - a v detailech je síla. Rogersova verze je zarámovaná do poutavějšího příběhu. A nevím proč, ale hrozně se mi líbí (neosočujte mě z pesimismu a morbidity), že to nejlepší, v co můžeš doufat, je jednou zemřeš ve spánku. Ona je to pravda.

A pak samozřejmě to, co mi dodávalo klid a rozvahu těsně před státnicema - nepočítej peníze, dokud sedíš u stolu; na počítání času bude dost, až bude dohráno. Nemělo smysl přemítat nad tím, co mám a nemám, co jsem zvládla nebo nezvládla, jaký jsou moje karty; dokud jsem se měla soustředit na hru. Na přemítání je vždycky času dost, až se dohraje - to je velká pravda.

V české mě zase nikdy nepřestane okouzlovat ten refrén - z toho čiší tolik optimismu, že to lze těžko popsat. Život je hrou vyhranou, když zvedneš sázky; doufej a nevzdávej, hraj klidně dál. I když se někdy zdá, že prohráváš a že už to nejde zvrátit, nezahazuj karty. Můžou přijít lepší... a čím víc vsadíš, tím víc ti možná Bůh všech hráčů pomůže. Nebo taky ne; ale to už je ta hra. Ale pokud jen na moment polevíš, nesmíš se pak divit, když hra neskončí podle tvých představ. Štěstí má svou cenu, kterou držíš ve svých dlaních; kdybys malou chvíli pustil, zač bys potom stál.

Možná jen všecko má svůj čas a v každé hře musí přijít chvilka skepse... aby otestovala, jak moc člověk chce hrát a vyhrát. Pokud podlehne při prvním problému, tak si výhru nezaslouží.

Možná všecko má svůj čas a abychom se dočkali toho dobrýho, musíme projít i tím horším.

Ale to už je zase jiná písnička.